Ztichlé město

Sbohem a šáteček!
Tak už se neuvidíme nebo jo, ale kdo ví kdy. Ruce se mi ještě třesou (z nervozity asi) a to, že dopad paliček v tom prázdnym sále zní ještě půl hodiny mi vlastně ani nevadí. Jenom je mi líto, že teď, když jdu městem, nepotkávám ty samý rozjařený či naprosto zdevastovaný úsměvy a neslýchám radostné pozdravy či necítím vřelé poklepání na čelo.
Tentokrát jsem ale vyšel s úsměvem na tváři a slzou štěstí v oku,
tentokrát to dopadlo jinak,
tentokrát to bylo mnohem lepší,
tentokrát to zanechalo hlubší dojem
a vůbec tak.

Co bude dál, to netuším - Nebo jo, ale kdo ví kdy. Ruce se mi třesou taky z toho, že město přestalo hrát a ztichlo do nostalgického klišé, které se stále odráží od stěn a skučí jako meluzína v komíně.