Moudrost a láska Himalájí

Hory se rozestoupily,
uprostřed vytryskla řeka,
vyrostla tráva a rozkvetly květiny.
Kameny ležící u cesty se na sebe usmály a pohladily se navzájem.
Vánek zavanul a obejmul křídla ptáků,
jež právě ukončili jednu ze svých pravidelných serenád.

Do toho všeho vstoupil člověk.
Öpatrně kladl nohu přes nohu na hliněnou pěšinu.
Ucítil její lásku. Její bezpodmínečnou věčně nabízenou lásku.
Přijal ji a v duchu poděkoval půdě, trávě, celé planetě,
že ho nese, živí a miluje.
Padl na kolena, aby tu Zemi objal.

Z očí mu vytryskly slzy a pláč se vydral z hloubky těla.
Plakal o to více, jak cítil, že vše okolo je živé a neustále ho objímá.

Vítr ho konejšil svým dechem, řeka mu šeptala do ucha slova něhy,
ptáci mu zpívali na uklidněnou a hory,
skály vzrostlé k nebi ho podpíraly v zádech.

A on plakal a plakal dokud mu síly stačily.