(ne)zakázané ovoce

Při poslechu pomalé hudby. Zírání do prázdného sešitu. Zavírání očí před realitou a před sebou samou...
Olízla si rty hustě namazané vazelínou. Ucítila slanou chuť krve. Zase popraskaly. Tentokrát už ne touhou, ale studem. Nedalo se to zakrýt. Rozšklebeně... Vlastní tělo se jí vysmívalo, vlastní tělo ji zradilo. Ať žije pud. Krvavé šrámy na zádech, modřina na pravém stehně. Odměny předešlé noci, o kterou vlastně ani nestála.
V horkém čaji hledala záchranu, pochopení. S příchutí lesního ovoce, sladký ba přímo přeslazený. Přebít tu nechuť. Červený... o to víc, když v něm smočila své rty. Sykla bolestí. Čerstvé rány pálily a štípaly. Bolest na duši byla ještě horší. Srdce vyrvané z těla se válelo vedle na talířku. Krvácelo...? Byl to jen sáček čaje. Sladké lesní ovoce. Zhořklo jí dávno na jazyku. Kapka krve z rozpraskaných rtů spadla na částečně popsanou stránku sešitu.
Vše bylo zpečetěno...