Nemoc

Bylo mi fajn, když se zajímalo jen pár zoufalců. Teď, když odešel ON jsem zůstala stát nikde a nad ničím. Nejsem to já ani nikdo cizí, nikam nepatřím, nikam se neumím zařadit. Jsem nic. Nezajímavá, nesvá, zbabělá a zbytečná. A přece tu musím být, sžíraná tím odporným démonem uvnitř (mé druhé, třetí, čtvrté já? kdo ví?) a jen se dívat, odhánět a doufat, nedoufat, odcházet a ničit se. Jsem zlá, děsím sebe samu. Snad to brzy přejde. Být tiše, nenápadná, třeba si někdo všimne. Třeba zase budu k někomu k něčemu.