Bez názvu

Křupe! Studí! Tisíce rozbitých zrcadel se snáší k zemi. Zapletou se do vlasů a bolí. Ticho a klid; kapky krve na bílých šatech, půlnoc a kostelní zvon. Tichá melodie smrti mě doprovází na cestě domů... Domů?

Zamrzlé květy ovocných stromů mě vítají s otevřenou náručí. Nebe je šedé; sněží. Proč za sebou nezanechávám stopy? Objímám stromy, jeden po druhém, skláním se ke keřům, které krásně voní. Utrhnu květ růže a sevřu jej v dlani. Čekám na tu známou bolest zapíchnutého trnu, ale ona nepřichází. Stisknu květ intenzivněji – stále nic. Ani kapička krve, žádná bolest. Růže bez trní, já bledá - bez krve. Kráčím doprostřed zahrady, ke studni se stříškou pokrytou sněhem.