Jen pár myšlenek při cestě zasněženým Brnem a po čtyřech hodinách ve vlaku...
přidáno 10.12.2012
komentářů0
čteno1017(3)
Křupe! Studí! Tisíce rozbitých zrcadel se snáší k zemi. Zapletou se do vlasů a bolí. Ticho a klid; kapky krve na bílých šatech, půlnoc a kostelní zvon. Tichá melodie smrti mě doprovází na cestě domů... Domů?

Zamrzlé květy ovocných stromů mě vítají s otevřenou náručí. Nebe je šedé; sněží. Proč za sebou nezanechávám stopy? Objímám stromy, jeden po druhém, skláním se ke keřům, které krásně voní. Utrhnu květ růže a sevřu jej v dlani. Čekám na tu známou bolest zapíchnutého trnu, ale ona nepřichází. Stisknu květ intenzivněji – stále nic. Ani kapička krve, žádná bolest. Růže bez trní, já bledá - bez krve. Kráčím doprostřed zahrady, ke studni se stříškou pokrytou sněhem.

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Bez názvu : trvalý odkaz

Následující deník autora : Nemoc
Předchozí deník autora : Vše

» narozeniny
Jiskřička [17], jana.roz@seznam.cz [16], Kirsty [16], něco končí [13], Conely [8], cavansit [7], Andrea [1]
» řekli o sobě
Sucháč řekl o Umouněnka :
Prostě Vivi, ta od sazí, duší Blázen, člověk, který má takovou představivost, jakou jí v tak ranném věku, ve kterém je, může závidět prakticky kdokoli...fantastické hrátky se slovy v jakékoli formě jí už dávno katapultovaly mezi elitu...jsem rád, že Tě znám... :-)
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C

© 2007 - 2025 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming