Zase zbyly jenom kusy

Opět mé milé srdce je zlámané. Zapomněla jsem, jak vypadá vcelku. Určitě vypadalo moc pěkně. Rudé, velké, pevné. Tak nějak si ho představuji. Jenomže pak najenou dostávalo jednu ránu za druhou a nějak se z těch ran nemůže dostat. Když si říkám, že už se konečně trochu zase slepí a začervená, tak z toho nikdy nic není. Naopak dostane ještě jednu pěknou silnou ránu, aby si uvědomilo, že jeho důvod proč tu je, je aby dostávalo tyhle "milé" rány. Jsem zničená, zlámaná a zdrcená. Nemám sílu ani na pláč. Přijímám to, tak nějak samozřejmě. Po tom všem co se stalo, mi to příjde jako hloupý žert a říkám si,že to stejně nezkončilo.

Najednou pocit vzteku. Pocti že mu musím napsat jak ho nenávidím, jak jsme nešťastná,že se stalo takových věcí. Nejhorší je, že ho budu vídat, že s ním musím komunikovat. Nejradši bych mu rozdrtila to jeho srdce. Nenávidím ho.

Ale třeba bude všechno jako na začátku...