a discovered tender soul . (last part ?)

Vůně a chuť lehce zesládlého, bylinného roibosu mi líbá ústa.
Je klidná neděle, když náhle přemýšlím.
Jakožto jsem rozená melancholička a myška v rohu, našla jsem v sobě odvahu to dopsat. Pro sebe.
Skončila jsem u konce listopadu, jak se odvíjel prosinec?
Byl to můj nejkrásnější zimní měsíc?
Byl i nebyl. Začalo to tak nevinně, časem jsem se cítila, že bych to měla ukončit. Tolik smutku si nenechám líbit. Pár hodin před Novým rokem to bylo...smutné. Jak na Nový rok, tak po celý rok. Nechtěla jsem tomu věřit.
Jsme mladí, naivní, toužící, zvědaví, tolik chceme poznat ten dospěláckej život. Ne, nikam to nevede, vždyť samo to jednou příjde.
Přes první měsíc, leden, se našli chvíle promočené v nekonečné nostalgií i paprsky štěstí, na okamžik.
Seděli jsme na lavičce, uraženi sami sebou. Měla jsem strach. Z té tmavé scénky se vyklubal ten nejkrásnější okamžik ledna. I přesto mé oči roní slzy. Vypařili se tou kouzelnou atmosférou, kterou jsem už dlouho nezažila. Podobné třeba byli, ale nevyrovnají se onému pocitu. Okamžik. Krátký, naplněn tou krásou, eforii jmeném láska. Bolí na to vzpomínat. Ano, vzpomínat.
List kalendáře pomalu padal do našich pamětí.
Únor, druhý měsíc od Nového roku byl ukrytý překvapeními, nerozpoznanými emocemi, steskem, pláčem, lásky žalem.
Devítiměsíční výročí s mou láskou. Poslední výročí strávené s ním.
Od toho dne se karty z ráje karet začali mizet. Ráj se začal rozpadat.
Opět mě navštívil známý přítel. Miloval mě smutnou, ubrečenou, bez všech sil. Když jsem se už klidnila, jedno tajemství se mi stalo osudným.
Mezitím co jsem byla tak osamělá v lásce, byl tu pro mě jeden Anděl. Navzájem jsme se poznávali a křídly zavál, když jsem byla v depresích. Ne každý anděl není šťastným andělem. I já mu byla jeho andělem. Našli jsme v sobě ten pocit pravého přátelství.
14. únor ? Slavila jsem pouze jednou v životě. Letos to byla příležitost udělat čáru za smutkem a zažít to, po čem oba v hloubi duše toužíme po celé této neobyčejné lovestory.
On jí nevyužil. A tajemství, které mělo být tajeno jsem se dozvěděla. Zmatenější jsem být nemohla. Ten strážný anděl ke mě našel city, bolestivější než přátelství pouhé.
Najednou jsem se scházela s oběma stvořeníma, byly mi oba drazí.
Vztah s mým nejmilovanějším mi jak už víte, asi jen mordoval chtěné štěstí. Vždyť stačí málo, pro království. To byl můj názor a vím, že to tak není úplně. Nechtěla jsem připustit, že budu žít s pocitem bez něj. Doufala jsem ve velkých věcech, veřila v jen té jedné. Všichni jsme stejní a svým způsobem odlišní. Tohle asi nestačilo. Slzy stékali jako má bezmoc. Možná ne posledně, když vystoupil z výtahu, podíval se mi do očí. Viděla jsem tam sama sebe, hlavně jeho. Sklopila jsem hořící oči a dveře se zavřeli.
Vystoupila jsem a nebyl tu, nablízku. Nebude už.
Je tu i někdo jiný, ale jsem příliš nerozhodná, zmatená a vystrašená jít o krok kupředu. Vše potřebuje čas, výjimky existují.
Před tímto osudným dnem jsem zažila zázraky a objevená kouzla s andělem. Vše se stalo tak, nevím jak to popsat.
Posledně jsem ještě chtěla být jeho, miláčka, prosím.
Vidím, že to vedlo jen k dalším slzám, tentokrát prázdným.
Vzpoměla jsem na slova beze slibů, ale psané s přísaháním, které také může selhat.
Posunout se dál, popadnout prázdný, čistý list a psát, malovat, najít vždy tu ztracenou odvahu a sílu.
Vše teprve začne, nevím, zda být nadšená či vyděšená předem.
Skončila jedna epizoda, začne nová. Třeba jinak. Kolik jich asi bude celkem? Kdo ví. Vím, že se k téhle budu vracet v životě lidském dokola a dokola.
Našla jsem v sobě totiž pocit psát, malovat, hledat dál... a dál.