Přemítání

Ač v moderní společnosti většina lidí tvrdí, že žijeme hektický život plný stresu osamoceni, myslím si, že se mýlí. Naprostou většinu času však sdílíme svoje bytí s někým či něčím dalším. Mám na mysli červíčka hlodajícího v naší mysli. Některým se ho podařilo vymýtit, nebo alespoň umlčet. Jiné si však naprosto podmanil a tak ho stále vykrmují pochybami, neúspěchy a jinými negativními myšlenkami a emocemi. Jedno je však dle mého názoru jisté. Tento příživník s námi není od počátku bytí. Nebo si snad dokážete představit, že malé dítě už má taktéž pochyby a jiné negativní emoce samo od sebe? Ne, ono s radostným očekáváním a zářícíma očima prozkoumává svoje okolí. Červíčka jsme tedy museli nabrat někde po cestě z raného dětství až do stavu dnešního. Kde? To je velice těžká otázka pro generace budoucí. Možná je již zodpovězena, ale nejsem si toho vědom. Mohu se však mýlit.

Cesta životem by měla být cestou k dosažení spokojenosti, rovnováhy a vnitřního klidu. Jak ale poznám, že jsem něčeho doopravdy dosáhl, když můj vjem a pocit může být jen klam od našeho milého nezbedy? Někteří z Vás mohou namítat, že když se takhle ptám, tak jsem ničeho zatím nedosáhl. Další můžou tvrdit, že až se člověk dostane do stavu, kdy ten vjem a pocit bude opravdový, tak bude vědět, že opravdový je. Bohužel ze svého současného stavu nemohu vyvrátit ani potvrdit jejich teorie. Pokud použiji slova Sokrata: Vím, že nic nevím.

Mojí myslí se honí spousta otázek a při svém současném stavu na ně neznám odpovědi. Nevím, kam by se mělo ubírat moje další konání. Vím však jedno, každá akce, každý čin, každá událost se děje z určitého důvodu a má svůj vyšší smysl, který v tu chvíli nemusíme vidět, ale až přijde čas tak ho naprosto pochopíme.
Kdo, nebo co určuje sled událostí, to je věc jiná. Tím se zde nehodlám zabývat. Teorií je totiž spousta.