Pojď, zlatíško moje záchranářské, postavíme sněhulu

"Pojď - zlatíško moje záchranářské - postavíme sněhulu a sněhulku."
Tahám tě z duchen.
"Ještě chviličku", vrníš a bereš mě do náruče.
"A vůbec - na co sněhulku - když mám tebe?"
"Ale já chci sněhuláka a jemu by bylo bez sněhulky smutno - víš?" Otáčím se k tobě, hladím po tváři a směji se.
"Tak jo!"
Odhazuješ rázně přikrývku, vyskakuješ z postele. Dostihnu tě až v předsíni. Kvapně se oblékáme - závodíme spolu o čas.
Venku sněží. Chumláš mě do kapuce, uvazuješ šálu.
Začínáš "koulet" první část sněhuláka. Ta koule je za chvíli obrovská - pomáhám ti ji odtlačit před náš dům.
"Proč zrovna sem ?" ,ptáš se.
"No aby hlídal náš dům, když tu nebudeš - když budeš ve službě ", odpovídám.
Dáváme se do dalších částí sněhuláka, za chvíli vedle něj stojí i sněhulka.
"Jůůůůů - jsou nádherní !" , raduji se.
Chci tě obejmout, podjíždí mně nohy, padáme oba do sněhového peří, objímáme se v té zimní nádheře. Za chvíli jsme celí sněhánkoví - jako ti naši - sněhula a sněhulka.
Pomáhám ti vstát. Utíkáme domů. Pokoj je prohřátý sálajícími plamínky krbu - tvoje oči se noří do mých. Je v nich něha a něco neskutečně tajemného a krásného, co známe jen my dva.
Líbám tě, líbáš mě, proplétáme se rukama.
Slova už nejsou důležitá - propadáme se tím teplem pokoje, těmi plamínky, tou něhou....až na dno propasti, kterou nejde pojmenovat.