|
je to příběh. neni to deník, ale neni to dílo.
 30.05.2009 2 1333(13) |
První kapky deště dopadají na okna a tvoje košile se v koutě cítí trochu opuštěná. Je zima a husí kůži se nedá lhát, topení nám přestalo hřát a čtyři žlutý stěny působí trochu bezmocným dojmem.
Opíjíme se vínem rovnou z lahve, milujeme se bez zábran, nejsem to já, nejsi to ty, nejsme to my. Ztratili jsme naše hlasy. Dnešek bez zvuků. Kouříme těžký startky, kouř se drží u stropu, je nám líto ho vyhnat ven, jemu je líto nás opustit, vlastně to působí trochu rodinným dojmem.
/už chybí jenom plačící dítě v kolíbce a špatně hraný úsměvy/
Všechny projevy bolí, v srdci. Vidim ti na očích, že mi chceš něco říct. Možná už spolu neumíme mluvit jako dřív. Vařim si čaj a snažim se na tebe nedívat. Je to zoufalý. Vim, že chceš odejít. Chci to od tebe slyšet, neřeknu to za tebe. Jenže ty mi nechceš ublížit, viď že ne. Neboj se toho, každá holka se z toho jednou dostane. Prostě mi to řekni. Musíš jednou myslet taky na sebe, ne jenom na mě. /ale děkuju./
První slzy jsou vždycky nejtěžší, pak už to jde snadno.
Poslední úsměv, poslední oslovení /jakým jsi mě oslovoval jen ty/, poslední pohlazení, poslední společná chvilka, poslední bouchnutí dveří, poslední pohled na tvoje záda z okna. Poslední, poslední.
/zapomněl jsi mi říct, že jsi táta/
První okamžik bez tebe, už mi chybíš. Vařím si kafe /hloupě doufám, že kofein mě nenechá se v tom utopit/ a čtu si tvoje texty. Tvoje vůně se pořád drží v bytě, utěšuje mě, že se ještě vrátíš. Je pořád trochu naivní.
Každá holka se z toho dostane. Každá.
Opíjíme se vínem rovnou z lahve, milujeme se bez zábran, nejsem to já, nejsi to ty, nejsme to my. Ztratili jsme naše hlasy. Dnešek bez zvuků. Kouříme těžký startky, kouř se drží u stropu, je nám líto ho vyhnat ven, jemu je líto nás opustit, vlastně to působí trochu rodinným dojmem.
/už chybí jenom plačící dítě v kolíbce a špatně hraný úsměvy/
Všechny projevy bolí, v srdci. Vidim ti na očích, že mi chceš něco říct. Možná už spolu neumíme mluvit jako dřív. Vařim si čaj a snažim se na tebe nedívat. Je to zoufalý. Vim, že chceš odejít. Chci to od tebe slyšet, neřeknu to za tebe. Jenže ty mi nechceš ublížit, viď že ne. Neboj se toho, každá holka se z toho jednou dostane. Prostě mi to řekni. Musíš jednou myslet taky na sebe, ne jenom na mě. /ale děkuju./
První slzy jsou vždycky nejtěžší, pak už to jde snadno.
Poslední úsměv, poslední oslovení /jakým jsi mě oslovoval jen ty/, poslední pohlazení, poslední společná chvilka, poslední bouchnutí dveří, poslední pohled na tvoje záda z okna. Poslední, poslední.
/zapomněl jsi mi říct, že jsi táta/
První okamžik bez tebe, už mi chybíš. Vařím si kafe /hloupě doufám, že kofein mě nenechá se v tom utopit/ a čtu si tvoje texty. Tvoje vůně se pořád drží v bytě, utěšuje mě, že se ještě vrátíš. Je pořád trochu naivní.
Každá holka se z toho dostane. Každá.
11.12.2010 - 15:09... i beze slov se dá říct mnoho ... poslední ... poslední ... by ale mělo být slovo ... a oči, který mluví, k tomu ...
... napsáno opravdově ... a bez patetickýho konce ... odpuštění? jsi skvělá ...
... napsáno opravdově ... a bez patetickýho konce ... odpuštění? jsi skvělá ...
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
odpuštěné blues : trvalý odkaz
Následující deník autora : kurtcobain
Předchozí deník autora : nemam rada cernou
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 0» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» řekli o sobě
wojta řekl o "Autor"sám :Nemám rád, když mě nutí, dělat něco z chutí. To se mě právě stalo, že chci vložit další ,,dílo" a hle, nejde to. Nejsem dosti aktivně kritický a počet vložených děl, začíná převyšovat počet kritik. Jistě, mohl jsem to přejít mlčky, zkritizovat nebo pochválit jiného autora- autorku, mohl jsem .... . Ale to se neslučuje s mým naturelem, avšak dříve, než-li začnu pěnit, bych se měl zeptat sám sebe k čemu to všechno vlastně je ? Někdo moudrý napsal, že inteligenci nelze jednoznačně definovat, ale je to zhruba stav přizpůsobení se lidem, kteří nebyli ochotni se přizpůsobit. Je to věc názoru, ale abych dostál pravidlům, budu kritizovat - sám sebe. Pravidla to nezakazují, navíc já se dostatečně znám natolik, abych věděl, co si mohu jako kritik k sobě, jako autorovi dovolit, mohu se proto plně opřít do významu díla, které jsem jako autor napsal a které současně, jako kritik kritizuji. Jednou jsem měl napsáno v posudku: v kolektivu je oblíben i když jej svým jednáním, často rozvrací. Tenkrát jsem se zlobil, dneska tomu musím dát za pravdu.
