Jako dítě jsem měla jediného přítele. Knihu. Zamilovala jsem se do slov a začala sama psát. Příběhy, které končily tak, jak já jsem chtěla. Obtisk mě samé. Byl to můj svět.
Snila jsem o tom, že jednoho dne bude existovat kniha, která ponese mé jméno.

Až jednoho dne se nad jednu z mých kapitol posadil můj otec. Zkritizoval každý odstavec a téměř celou mou práci červeně podtrhal. Seděla jsem vedle něho a skrývala pláč. Jako by po mně šlapal.
A tehdy jsem si slíbila, že už nikdy nebudu psát.

Dnes tady jsem, abych zjistila, jestli z toho všeho ještě něco zůstalo.