Klaron: děkuju za zastavení ...

Amelie M.: ... nejdůležitější sdělení: "krásně mě ničí" ... asi tak :)

Amelie M.: čemu se směješ? :) ... když jsem ji psal, vzpomněl jsem si na Cavemana ... a taky na to, že trávím docela hodně času v rock-pointu a různých jiných prodejnách sportovních potřeb a kochám se ... :)

Amelie M.: láska není dar, půjčka, to možná ano, ale dar ne :)

Amelie M.: dík, že ses zastavila .... s básněma je to tak, že jsou zkratkovité .... reálné pocity a situace jsou komplexní, báseň naznačí, ale nepoví všechno. Vzpomínám se na tu půlhodinu, když jsem ji onehdy psal. Jsem rád, že už podobné věci nepíšu, nevnímám, necítím ....

ŽblaBuňka: ... to ano ;-)

Čekání v obrazech... všichni čekáme, někdo s nadějí, někdo beznadějně. Někdo na cestu do nikam, někdo na cestu kamsi, kam nikdo nedohlédne, každý jsme uzavření v naší malé čekárně, někdy nechceme a někdy jen tiše čekáme, bude, nebude, přijde, nepřijde, někdy prostě žijeme bez myšlenek na to, co bude, dokud to bude nepřijde... dokud nás neopustí naše brýle a my se už nebudeme chtít zvednout, možná by to bylo příliš jednoduché...
Díky, hluboký obraz...

dodám ještě dnešní myšlenku: existují určité věci, kde vnímáme jen změnu. Třeba rovnoměrný pohyb, nedokážeme vnímat rovnoměrný pohyb, jen zrychlení nebo zpomalení. Možná je to stejně i se štěstím, vnímáme jen změnu…

máváš a v duchu si říkáš.. "jen táhněte, bude se tu líp ty dva dny dýchat!" :) pobavila mě..

Já si nemůžu pomoct, ale mě ta hudba vede do někam do pohádky.. :) nicméně i slova tvé básně se k ní hodí.. (když pominu tedy tu svou pohádku a chaloupku kdes na mítince :))

.. ten poslední verš je naprosto úžasnej.. skvělá tečka za beznadějí..

tady mě napadá jen jedno.. "jsem žena, nevím co chci, ale nedám pokoj, dokud to nedostanu" :)))

Zaujal mě ten rozpor v ní.. "není naděje" a přesto "se vydává vstříc zítřkům".. zajímavě jsi si pohrála.. rozvíjí představivost.. pěkná je.. :)

:)))

Ach.. ta je krásná.. úplně jsem se do ní ponořila.. Ta první sloka mi přijde, jako touha po nereálném reálnu.. něco jako výkřik při nevěře, kdy srdce zradí, ale rozum stále funguje.. V té druhé cítím vnitřní boj, kdy člověk ví, co by měl udělat.. ale nemá dost sil k tomu, to rozseknout.. a tak doufá v toho druhého, že bude mít víc síly (rozumu).. A nejlépe se zhnusit co nejvíc, at jsou sakra ty zamilovaný pocity pryč.. at je raději nahradí pocity zrady, které možná bolí méně.. (?), jo kdo ví.. No a ta třetí.. uch.. z první mám pocit, že ona tu citovou investici vrací.. takže ta třetí mi motá hlavu.. No tfuj, to je ale rozbor, co? Ale tak, když už jsem se s tím tak poprala, tak já to asi odešlu, což? :) Já nevím, možná jsem se úplně sekla.. i přesto je mi něčím ohromně blízká a moc se mi líbí.. Citové investice, jsou ty nejzrádnější, možná právě díky tomu, že se jim nedá dost dobře poručit..

PS: zítra bych si ji možná vysvětlovala úplně jinak.. každým dalším čtením pro mě nabývá nových rozměrů..

lehce mě z ní mrazí.. tenhle pocit přepadne občas asi každého z nás.. :) moc hezká je..

dočkej času.. a ona tě zase navštíví.. aspoň tak to na mě působí :) nojo, ta potvůrka múza.. krásná je

čtu to poněkolikáté a dýchá na mě z toho taková rezignace.. dílko se mi nicméně opravdu líbí..

ŽblaBuňka: jj, to přichází s věkem.. a má to něco do sebe.. ;)

ŽblaBuňka: To sa kráááááásne číta, vrelá vďaka!!!! :)))