Dočasná pracovní neschopnost a trocha masochismu.

„Konvičko, ty vole stará, cos nám to proved,“ slzel Vokoun z doznívajícího průvanu...

Hledání sebe sama po záchodcích kdesi vprostřed pivní pěny pokrytecké normálnosti

Pavouci spoustě lidem vadí. Můj dědeček je miloval...

Drabble povídka na zadaná slova: mít*jazyk*vesta.

„Víš, žena, ačkoliv je na světě od nepaměti, je stále méně prozkoumána nežli sněžný muž yeti…“

Sousedi mu začali lézt na nervy a tak domek prodal. Odjel do malé vzdálené vesničky, kde byl zázrak, když autobus stavěl dvakrát denně a ve svátek dokonce i v opačném směru...

Zatímco ze mě padaly bobky, občas spojené i s peckami od třešní z dědečkovy zahrady, střílel jsem výsledky „zapeklitých“ příkladů jako z kulometu. Většinou sice jen tak od oka, ale aspoň byla legrace.

Ze švestek si dědeček nechával pálit slivovici, která se vůbec nedala pít, i když dědovi a mamince s tatínkem dost nepochopitelně chutnala.

"Říkala jsem mu, ať přestane, ale zmáčkl mě loktem pod krkem, nemohla jsem nic dělat. Taky mi roztrhl triko, to už jsem měla strach, začala jsem křičet. Myslela jsem, že mi přijdou na pomoc." Zase ten přerývaný dech jako na začátku, pýcha a vzdor jsou pryč. Utírá si nos hřbetem ruky, podávám jí papírový kapesník. "A oni přišli, jenže ne na pomoc," doříkávám za ni.

Sbohem moji milí a odpusťte mi

Peklo se zdálo snesitelnější. A mrdání bylo o citu.

Touhle cestou jsem pak nesčetněkrát kráčel sám nebo s ovcemi a vždycky jsem pro skřítky měl nějaký pamlsek, abych jim poděkoval za ochranu, stejně jak to dělával děda. Většinou si pamlsek vzali.

Ač to tak nejdřív nevypadá, je to příběh o subjektivitě hodnocení amatérské umělecké tvorby. A taky o lži ve službách dobra.

„To je Kamarád. Zrovna jsem se vám to chystal napsat. Je to takovej hodnej ňouma. Klidně pojďte dál a nechte se vočuchat. Von už hovno vidí.“