Teď je to zase naopak. A taky trochu jinak.

Nikdy nepřestanu věřit, že někteří z těch, co leží přikotveni olovem k zemi, nezvedli hlavu na pár okamžiků, aby viděli krásu zapadajícího slunce. Stejně tak nepřestanu věřit, že to některé stálo život.

Tentokrát jsem to zařadil úplně mimo všechno, protože nevím, jak se takovémuto druhu psaní říká (jestli se mu vůbec nějak říká (krom hrozného psaní :=D)).

po feťácích něco trochu jiného

Pro otrlé, bez úprav hovna z návštěvy. 6 procent. Vrátím se k papírům.

Fantazie, nebo realita?

Do ordinace doktora Ricarda vstoupil jednoho listopadového večera roku 1840 hubený, černě oděný muž. Lékař si pátravě prohlížel zajímavého návštěvníka, jeho vysoké čelo, bledou tvář a úzké rty. „Jste nemocen, pane?“ „Ano, doktore. Myslím, že smrtelně.“ „Co je vám?“ „Jsem smutný, melancholický. Trpím, a nevím proč. Trápím se, srdce mě bolí. Bojím se lidí i sebe. Nemohu spát.“ „To není smrtelné. Vím o léku pro vás.“ „Jaký je to lék?“ „Lék, který vás z toho ze všeho uzdraví. Běžte se podívat do divadla na Deburaua!“ Bledý muž se uklonil a řekl smutně: „Já jsem Deburau, doktore.“

Aneb basen o tom jaký sem vždy chtěl žít život a můžu říct že se mi to i daří.

Podkrovní pokojík

Příběh o jedné životní situaci a o našem státě

Svätec z pekla.