Povídka o tom co jsme a o tom, co může být v nás.

omlouvám se všem chytřejším autopilotům...

Je to jen takový pokus se zadáním: postava - rozpačitý špion; místo - zakouřená kuchyně; téma - Tak dlouho se se džbánem chodí pro vodu, až se ucho utrhne.; první věta - Běží!

Přesně si ten den pamatuji. Bylo 26.listopadu. Byl jsem v práci a jelikož se ten den narodila dcera mému šéfovi, pozval celé oddělení na oslavu. Každému objednal vodku a zařval na celou restauraci, že je to holka.

I když je vše tak, jak má být, stejně někdy myslí prolétne ono "a co kdyby..." Je v ní skryto vícero úvah, ponechávám na čtenářích, co v ní objeví...

mno popisovat nebudu ctete a zjistite :D jo a budu rada za komenty :D:D

Tato báseň nastiňuje boj s vážnou nemocí. Jedna taková choroba postihla mnou milovanou osobu, navíc jí bylo ze strany nejbližší rodiny ukřivděno neskutečnou měrou. Myslím na tuto osobu a nikdy ji neopustím, až do konce. Milujme své zdraví, buďme trochu pozitivnější a bojujme spolu za štěstí a klid.

Vím, je to šílenost, jet v noci sto padesát kilometrů, a navíc jsem pila.

věty

Další vykopávka. Kýčovitá. Poslední báseň jsem napsala 2.9.2015. (Volné pokračování básně Co není oficiální se nepočítá.)

Tak jsem zase zkusil složit něco do veršotepárny. Uznávám, že je to ptákovina, ale zapracovat do rondelu s jeho trochu nezvyklou strukturou a jen dvěma možnými rýmy zadaná slova a mít na to ještě šibeničně krátký čas, je trochu náročné na fantazii i kombinační schopnosti. Slova prý pocházejí z knihy George Orwella „1984”: Jsou to: hlad vlas člen obraz osud.