V přístřeší těla, kde jsem tak nevítán,
já smutný propíjím své zrození.
Že plášť jsem při hře v kostky zašantročil?
Vždyť usnu nahý,
než se rozední.

A kdybych vidět měl,
co neviděli jiní,
anebo oslepnout
uprostřed poledne,

musel bych říci zas:
Kam člověk dohlédne,
není jen krásné nyní,
krása se brzo unaví,
kost bude ohlodána.

Míti plášť, to je chřestění
dvou kostek v kalíšku.
A nemíti jej, znamená
nahý se dočkat rána.

Pukne zlobou,
roztrhne se v dlani
tenoučkou jizvou,
jako ze vzdoru.
Tak vždycky končí
nenávistné zrání.
A kdo jej předbíhá,
ten divnou sklizeň klidí.

Dívenka vzhlédne listím nahoru.
Někdo ji asi
také nenávidí