Šestatřicetkrát a stokrát pak
vrh ji malíř na svůj papír hladký,
odváben, zas vrácen, stržen zpátky
(šestatřicetkrát a stokrát pak)

k ní, té nepochopitelné hoře,
blažen, v pokušení, vyčerpán,
kdežto ona, dech jen v parách moře,
lila nádheru jak ze sta bran:

tisíckrát se ze všech hodin tyčíc,
noci bezpříkladné jako šat
shazujíc, jenž příliš těsně pad,
každý obraz hned zas tavíc, ničíc,
z tvaru stupňována v nový tvar,
bez účasti, bez mínění, dálná,
až pak najednou, jak přízrak, valná
v každé škvíře stála, led a žár.