Zahalena vánkem vychází
jasná v jasu, jako vykrojena,
ze dveří, kam vzhá hladká stěna
pokoje své odrazy,

temné v hloubi jako drahokam,
v jehož hranách každý třpyt se láme;
zdá se ti, že večer vstoupí k nám,
teprve až kousek sebe samé

na zábradlí odloží, ba více,
ještě ruce: tíže se chce vzdát –
pohnout vším a dospět k nebi z řad
domů, jež ji zvednou nad ulice.