Rozprostřela chladná noc
nad lesy bezhvézdné roucho;
studený vál vítr lesem
a po listí starých dubů
tuhly tiché slzy noci.
Skryla zvěř se do svých doupat,
spalo ptactvo v teplu hnízda,
jen dvé ještě dravých ptáků
bdělo v stínu černé jedle,
po kořisti číhajíc.
Pokraj lesa, pode skálou
stojí dvé zlých zákeřníků,
jinoch jarý, šedý starec.
„Co se bělá," vece jinoch,
„co se bělá cestou s hory?"
„Snad to Lůna pobluzuje
ve vrcholích tmavých jedlí;
nebo labuť časně vstává.
Snad dokonce z dálné vlasti
druh jde tebe navštíviti
či milenka k tobě spěje."
Zachvěje se jinoch jarý,
odhovoří jemu tiše:
„Ba jest to jen nový sníh,
dávno zašlá bílá Lůna,
labutě již pryč odtáhly,
vlasti neznám ani druha,
milenku jsem neměl žádnou.
Vlastí mou jest temný les,
druhem meč můj ocelivý
a mou mílkou černá noc."