Krásné slunce, zlatě zacházíš,
skvěle pouť denní svou dokonáváš,
poslední blesky kolkolem házíš,
zeleným luhům „dobrou noc!" dáváš.
Stromy a květy v tvé záři se skvějí,
háje a louky v tvém dechu se chvějí.

Nuž, dobrou noc i já ti poslední
dávám - neuzřím světla už tvého,
až prchne noc a se rozední,
zář zbarví tvá - jen kříž hrobu mého,
a za hory slunce až opět zajde,
již Lůna o mně pověsti nenajde!

Jako poutník z vlasti když se ubírá,
ještě jednou kol se ohlédne,
těžký bol mu prsa svírá,
oko vlhne - tvář mu zbledne -
nebyloť ve vlasti nikdy tak krásně -
nesvítiloť nikdy slunce tak jasně! -

tak - černý ač hrob pode mnou zívá
a zápach mi vane z hřbitovních houští:
v svět se má duše ouzkostně dívá
a vlast pozemskou neřáda opouští!
Posledním strachem prsa se ouží,
duch ještě jednou po světě zatouží,
však už nadarmo, darmo se souží!