Bylo to v jakési temné krajině
se zlatou skvrnou luny kdes nahoře za mraky,
v krajině neznámé, bázlivé, rozplizlé, bez stínu, bez světla,
kterou jsem nikdy doposud nešel,
když jsem ho zhléd...

Mihl se nízko a tiše nade mnou,
v bledých barvách jemné a staré litografie.
Znavený jeho obličej, sličný a bledý,
na čele se svítilnou očí zelených pod srostlým obočím
bázlivé černé oči mé provždy atropinoval...
Nesl se tiše v páru svých upířích křídel,
kovově černých a sametných, napnutých v obrovském rámu,
jež stínily celou oblohu
a pod jejichž rozmachy prýskaly hvězdy
bez vzruchu, jak žhavý roj divokých, kovových včel
z osykového pralesa vichřicí vyplašených...
Poslední potomek mocných kdys rodů vévodských
neznámou letěl krajinou,
v návratu od svojich vášnivých, bezděčných milenek,
na úzkých sevřených retech
jich teplé budoucí mateřské mléko a ňader jich krev.

Bzlo to v temné jakési krajině,
bázlivé, se zlatou skvrnou měsíce,
kudy jsem se doposud nikdy neplížil,
když jsem ho zahléd...
Jeho, posledního suveréna, z mocného kdys tak rodu,
před nímž se bázní chvěli měšťané, magnáti, králové,
a jejichž dcerky pak tiché a stonavé
toužily po něm tajně měsíce, dny...
Toužily po jeho návštěvě za tichých nocí měsíčných,
kdy čekaly, až zaryjí jeho peruti horká jich lože,
až jejich bílým masem proběhne jeho přítomnost
a až jeho lepkavý, drsný jazyk v bolestném pocitu na ňadrech
jim zatrhá sladce chorými víčky očí zanícených.

Démone temných nocí, nocí se zlatou skvrnou měsíce,
nocí bázlivých, rozplizlých,
nocí bez stínu, bez světla,
se slabými záblesky lascivních primérních pudů na obzoru:
Ty hrdý a bílý barbare, milenče všeho chorého, bledého,
bezcitný a zase bázlivý, vznešený šílenče,
jenž živíš se zbylou vitálnou silou panenských šťáv,
stižených dědičnou atrofií,
symbole dekadence!
Je brloh, kam přede dnem zalézáš,
někde snad v černých krajinách Vévodství mého?
Nevím to -
ale zdá se mi za nocí tesklivých, podivných,
že duše má dělí se od těla,
a najednou dostává upíří peruti,
pod jejichž rozmachy prýskají bez vzruchu hvězdy,
v krajinou bázlivou, rozplizlou, bez stínu, bez světla,
se zlatou skvrnou měsíce nahoře kdesi za mraky,
dává se tichounce v let.

...A pozdě pak k ránu až, vrací se zmámená
mystickou orgií -
a procítá ve všedním parasitu,
jenž bídně provleče zase den v profánním hluku ulice,
jak bylo to v prokletém včerejšku
a bude ve zhnuseném zítřku...