Vzpomínko, vzpomínko, proč přišlas, nemáš dost?
Podzimem žloutnoucí a vichrů plný hvozd
ze slunce tenkrát pil a pil jen malátnost
a vzduchem nezvučným tak tiše padal drozd.

Ve snění kráčeli jsme, já a ona, sami,
a vítr si nám s vlasy hrál i s myšlenkami.
Zvednuvši náhle zrak: "Ach, že dnes je tu s námi
tvůj nejkásnější den!" dojatě pravila mi

tím hlasem zvučným, něžným jak z úst anděla.
Úsměvem duše má jí odpověděla
a zbožně políbil jsem její ruce bílé.

- Ach, jakých vzácných vůní první květy jsou
a jak to první "ano" zazní roztomile,
když ústa milovaná je jen vydechnou.