Pojď na srdce, ty krutá duše hluchá,
má obludo, netečná tygřice;
prst třesoucí se dlouze hrouzit chce
do hřívy tvé, kde tíha s tmou se cuchá.
V tvé spodničky o vůni převřelé
chci pochovat svou hlavu s chladem šíje,
a vydechnout jak květ, jenž polehlý je,
mdlou zatuchlost své lásky zemřelé.
Chci spát! Spát spíš než žíti věčnou šedí!
A v spánku, jenž jak smrt je nejistý,
prost výčitek polibky sty a sty
já zahrnu tvé krásné tělo z mědi.
Žel, marně chtěl by zhltat v hloubce pout
mé vzlyky zlé tvůj klín, jenž propastný je;
jen v ústech tvých zapomenutí žije,
v tvých polibcích se valí Léthé proud.
A poslušen lósu, jenž rozkoš vnuká,
budu jak ten, jenž odsouzeni zvyk,
sám bez viny, dochvilný mučedník,
jenž roznícen svá podpaluje muka.
A vysaji, bych zášť svou utopil,
i nepenthes i bolehlavu doušek
zde ze hrůtků tvých ňader bez všech roušek,
jichž žalář však, žel, bez srdce vždy byl.