Tys ještě živa, moje stařenko?
I já jsem živ - a pozdrav posílám.
Ať plyne tichá záře večerní
nad střechou domku, jak jej v mysli mám.

A teď prý se ti po mně zastesklo
a trápíš prý se tajně, - píšou mně,
a že mi často chodíš naproti
v svém starodávném vetchém šušuně.

A často večer v modrém soumraku
ten obraz vidíš - dávno známý už -
jako by někdo v krčmě při rvačce
vbod do srdce mi finský nůž.

To nic, má drahá. Upokoj se jen.
To jenom těžkých snů tě děsí stín.
Vždyť takový já nejsem opilec
bych umřel dřív, než zas tě uvidím.

Jsem dosud něžný, jak jsem býval kdys,
a jenom na to s touhou myslívám,
jak utek bych od stesku vzpurného
k chalupě nízké zase domů k nám.