To srdce nemělo by bít,
neschopné lásku vykřesat.
Už neumím ji roznítit,
a přec mám rád.

Moje dny list jsou zežloutlý,
a nikde květ a nikde plod.
Hniloba, červi, smutek zlý
jsou teď můj rod.

Oheň v mé hrudi bušící
je osamělý kráter jen:
zažehne mrtvým hranici -
ne pochodeň.

O naděje se nedělím,
o žárlivost a krásný klam,
o sílu, lásku - není s kým,
jen pouta znám.

Leč takto ne - mně nezbývá
než touhu potlačit a střást,
když těla mrtvých pokrývá
hrdinství plášť.

Meč, přilba, prapor zdraví tě,
Řecko, ty slávo národů.
Sparťan, i mrtev na štítě,
znal svobodu.

Vzbuď se! (Ne Řecko, to už bdí.)
Má odvaho, chtěj procitnout,
vpomeň si, kde se napájí
tvé krve proud.

Oživlých vášní navždy nech,
jsou ničím v mužném zápase.
Co je ti po všech úsměvech,
co je po kráse?

Když mládí želíš, nač dál plout?
Zde této zemi život dej,
zde ve cti můžeš vydechnout,
zde hrob si přej.

Nehledá voják přístřeší
hrobu, a přec v něm leží skryt.
Ty hledej, až hrob najdeš si,
a s ním i klid.