Čtenáři, zvyklí bukolice,
prosťáčci vkusu střídmého
toť kniha ducha vilného,
nezabývejte se jí více.
Nevycvičenci v rétorice
u Ďábla, kněze lstivého,
nepochopíte ničeho,
jen výstředníka ve mně zříce.
Kdo, aniž dáš se okouzlit,
však můžeš shlédnout do propastí,
čti, nechť si zvykneš rád mě mít;
zvídavá duše, plná strastí,
ráj hledající, lituj mě!...
– Sic prokleji tě potupně!