Ó lesy, děsíte mě jak loď katedrál;
hlas varhan duní z vás; ve zlořečené hrudi,
komnatě smuteční, kde chroptí věčný žal,
vaše De profundis nám ozvěnou se budí.

Nenávidím tě, moře! Skoky tvé a ryk
sám v sobě nacházím; ten přehořký smích hoře,
jímž chrlí nešťastník své spílání a vzlyk,
já slyším zaznívat v nesmírném smíchu moře.

Ó noci, nebýt hvězd, jež světly tisíci
mluví tak po známu, jak byla bys mi drahá!
Neb hledám černa jen a prázdnoty a naha!

Než samy temnoty jsou plachty visící,
kde trysklé z očí mých se roje zjevují mi
bytostí zmizelých s pohledy důvěrnými.