Jej teď si čtu svůj komentář k tvému dílu, a to jsem ani netušila jak brzy ten vítr potkám, děkuji

Musím ti to napsat, má to souvislost s tvou básní, s větrem, s tím jak vnímáme, se mnou, s tebou a s něčím co je mimo nás, s něčím čeho se dotýkáme, z čeho mrazí a co možná jen já nedovedu pojmenovat, s něčím mimo tuhle realitu. Dnes je u nás obzvlášť větrno, vyrazila jsem se svými psy. Krásná procházka a ještě krásnější návrat. Loukou kde si vítr pohrával s květy, loukou která mě úplně uchvátila a nevím jestli to nebyl sen. Zelená, fialová, žlutá, růžová, bílá, barevní motýlkové pohrávající si nad tou nádherou, ale hlavně ten vítr. Proháněl se se svojí majestátností, já ho snad i viděla a on mi vyprávěl. O době před více než sedmi sty lety kdy jsou první zmínky o naší oblasti, o osídlování, o lidech, o bolesti, láskách i o válce a transportu smrti, o židech, o odsunu a o tom že tahle louka tu byla vždy a vypadala přesně takhle a hrál si v ní už jako malý kluk a čekal tu na mě a na nás na všechny co jí procházíme. To aby nám to vyprávěl a mi byli šťastní, šťastní že jsme alespoň na chvíli součástí té nádhery. A já šla a radovala se, a brečela a snad i ti psi to vnímali. Obraceli ke mě svoje hlavy a drželi se u mě. A okolo nám mávaly ty čekanky, komeníčky, žebříčky, jetel, pantoflíčky, jitrocel a nevímco ještě. I přesličku jsem tam našla. Neskutečné. A pak jsem potkala sousedku na kole. Řekla mi že chodím tedy hodně daleko s pejsky. No a to vlastně ani nevěděla jak strašně daleko jsme byli...

Singularis: Děkuji za hodnotný komentář. S tou nedokonalostí a opravdovostí, o tom byla má předchozí úvaha, že přikrášlování nad rámec obsahu je ke škodě:

https://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=36239-pi-neboli-puvab

Tohle je o dotaženosti. V jednom dokumetu o sobě Nohavica prozradil, že napíše píseň a zdá se mu skvělá, založí ji a podívá se na ni za měsíc, už ji tak skvělou nevidí.
Postupuji podobně, někdy změním jen slovo, nebo pořadí slov a má to na dílo zásadní vliv.
Nikdo nenabere víc než jakou má lžíci, to řekl textař folkových písní Jiří "moravský" Brabec. Je to o talentu, jde jen o to nabrat tu lžíci plnou.

Tady jsem třeba po burčáku hodně kvasil (psal a škrtal, psal a škrtal). Ne pro to abych to zkrášlil, ale abych do toho dostal bigbeatovou atmosféru.

https://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=34295-bigbeatova

Nabral jsem jen tolik, jakou mám lžíci...

Díky.

Velmi pěkně vyjádřená myšlenka. Já tvorbu literárního díla obvykle přirovnávám spíš k semínku, které vyklíčí, roste, vykvete, plodí a pak případně časem degeneruje, pokud ho mezitím autor neopustí. A chce to vystihnout tu správnou chvíli, protože tak jako člověk se v průběhu života mění, něco získává a něco jiného přitom ztrácí, i dílo, jsouc tvořeno, každou změnou něco získává a něco jiného ztrácí. Zpočátku je obvykle divoké a vášnivé, stejně jako jeho psaní, ale časem získává zodpovědnost a ušlechtilost, stejně jako autor v přístupu k němu. Nemyslím si však, že by jedno bylo cennější než druhé. Souhlasím s Amélií M. Třeba na seriálu Neon Genesis Evangelion jsem si asi nejvíc vychutnal/a tu nedokonalost a opravdovost. Rebuild of Evangelion dovedl sice k dokonalosti vizuální efekty, ale už mě neoslovil. Ta počáteční "jiskra" už v něm chyběla. Dost podobné je to se Star Trekem; z původního seriálu se mi líbí skoro tři čtvrtě epizod, z těch nových už většinou jen občas nějaká.

ŽblaBuňka: A o to tu jde.
Dík.

Amadeo´´: Díky za další myšlenkově bohatý komentář. Vážím si toho.

Přirovnání poezie k vínu se mi líbí, i Tvá úvaha... Připomněla mi, jak jsme si na intru v prváku na střední s partou k našim kytarovým dýchánkům kupovali krabičák a pili ho z krabice a patřil nám svět :) Tenkrát nám o tu chuť vlastně vůbec nešlo. Nedlouho poté jsem zjistil, že jsou daleko lahodnější vína a od těch krabicových rychle a nadobro odběhl. Vlastně to s Tvou úvahou moc nesouvisí, jen... jak člověk pomalu dozrává, postupem času si mnohem víc váží dobrých a příjemných věcí a vychutnává si je. Možná je to tak i s vínem a poezií...

i dobré víno umí zkalit rozum ;o))

korálek: Děkuju za moc pěknej komentář :-)

Moc hezká úvaha a přirovnání -líbí se mi -
a já víno, skvělé víno miluji .
No a víno a burčák to je jak hruška a jablko - nejde je srovnávat :-)
Já se někdy pokoušela udělat ze svého burčáku víno, ale vzniklo obsahově úplně něco jiného, co nemělo ten správný náboj a tak jsem ho nechala bez nějakých těch bublinek přece jen burčákem - ať si prská...
Je to ale báseň od básně, některá je prostě víno a jiná burčák :-)
S tvou myšlenkou ale Kmotrove souhlasím, vše chce svůj čas ...

Yanishka: Už mám námět na další autorský čtení. Nakoupíme víno a burčák a budeme to míchat s poezií, co kdo vykvasil to si i vypije, na to bys přijela ne?
Dík.

zajímavá idea, dost mě to jako milovnici vína oslovilo :) ovšem poslední dobou ze sebe dojím spíše burčáky

Urodilo se nám hodně třešní, tak jsem z nich zkusil udělat víno. Právě ho konzumuju.
Dík.

hezky pojaté a ve své podstatě souhlasím.. jen někdy mi burčák chutná o dost víc, než dobré víno.. je takový opravdovější.. a proto piju burčák a sem tam si užiju i dobrého vínka.. to záleží :)

Yana: Děkuji Ti moc Yani, moc si mě potěšila...

ježiš to se ti povedlo, jen jsem se tak pousmívala při čtení, zadívala se na tu fotku a to s tím větrem je přímo nádherné, jen vítr to pamatuje...Myslím že si na to vzpomenu, někdy, někde až bude foukat a pročesávat místa kudy vál už tolikrát, ten starý kmet

Yana: Vím, že tobě jsem kdysi psal do komentáře, že se mi líbí, že tvý koně jsou zapřaženi v nákladu, dílo si už nevzpomenu.
Dík.

Ó, ty náš mysliteli, šiřiteli zajímavých myšlenek, s tou kočkou se mi to líbí, ano, jen ta kočka musí vyskočit z dobrého básníka, jinak je to paskvil. I když jsou kočky domácí, venkovní, velké, malé, chlupaté, nahaté, pouliční, zaběhnuté, vymazlené, rozčesané, posvátné, zacuchané, olezlé, voňavé, smradlavé :-), začervené...Tak je to i s básněmi, a jasně že je mi nejbližší tvůj výklad. Koně potřebují určit jasné meze, jinak jsou z nich divoké, nezkrotné živly a jsou pro lidi nepoužitelní, musí se jim ale ponechat ego, jinak jsou to stroje. Tak je to i s těmi básněmi, přílišná forma je někdy na škodu a taky hodně volnosti je na škodu

Yana: Tenhle námět jsem rozpracoval před několika lety, nedávno jsem ho objevil a dodělal. K životu patří radost i smutek. Svým psaním se nesnažím vytvářet lepší svět. Snažím se psát o životě jaký je. Děkuji Ti moc za krásný komentář.

Čerpáme jeden z druhého, doplňujeme se, patříme k sobě, někdy stačí vyměnit vodu, někdy ale už je pozdě, symbióza zanikla. Jsme jen váza a květina, každý zvlášť. Váza bez květiny je jen nádoba, prázdná a k ničemu, i květina bez vázy s vodou hyne. Pomalu, jistě usychá, je pořád hmatatelná, ale vyschlá a už ji nevzkřísí ani živá voda. Jindy zase stačí měnit vodu každý den, ale často se na to zapomíná a taky květiny někdy příliš vyrostou a vázy už jim nestačí, pak hledají další vázy a třeba nenajdou, ale ta původní už je malá, tlačí a svírá...Je to složité, ale je to časté a taky čas nejen vše zacelí, ale také cosi rozdělí. Je to krásná působivá básnička a je mi z ní smutno