puero: chtěla jsem dát důraz hlavně na ten závěr, asi je to blbost, dnes jsem se to snažila vnucovat mému partnerovi, řekl že takový blbosti vůbec neřeší, tak mě napadlo, že právě vědomí konce, vědomí smrti činí náš život bohatým a lidským, že všechno co člověk žije vzniká ze strachu že jednou už nebude nic, to vědomí pomíjivosti je hnacím motorem

Hmm, Island?

Vše je minulost. Přítomnost je jen okamžik, a budoucnost, velký otazník.

Opravdu skvělá...:)

Ayla: slnečnica: Thesssinka: Lizzzie: dámy jsem poctěna vaší návštěvou a ještě více komentáři, děkuji

Ayla: Na zdraví!

...ovšem tohle je má sklenka rudého vína...

...tklivě pravdivé...

smutne krásná, ako život sám...

ta se mi moc líbí.. křehká a pravdivá

teď jsi mě úplně dostala, úplně se teď vidím jak u svojí babičky sedím a povídám jí o těch oblacích a poupatech a je v tom cosi hrozně váženého a přitom tak dojemného...až bych se chtěla rozplakat a přitom smát... žít!

všem velice děkuji za přečtení a hlavně za zanechané komentáře

kmotrov: hodně zajímavé, v jednom místě svého komentáře si přesně vyjádřil to o čem ta báseň je, nezbývá než poděkovat a žasnou jak dovedeš vnímat

První strofa je vyrovnaná, jsou tam oba, pak to je jednostrané, žena se z toho zcela vytratila (nebo muž?). Celek působí víc živočišně než eroticky, ale proč ne?
Minimalizace mi zcela vyjmečně příjde na škodu, řekl bych, že ponižuje erotiku na prostředek k uvolnění napětí.
Nicméně napětí v tom je, to Ty umíš, takže báseň dostála svému názvu. Takže i s výhradama je to dobrý.

Sucháč: taron: ŽblaBuňka: mannaz: BorůvkaB: všem velice děkuji za zastavení a ponechané komentáře, miluji pocit že si to někdo přečte, že někomu předám kousek svého světa, že svůj život a své prožívání jaksi zhmotním...

Totéž naučil mě zase můj děda. Nebýt jeho, nenapsal bych jedinou báseň, nenamaloval jediný obraz, neznal hvězdy, houby, motýly, včelařství, náboženství, přírodu a filozofie všeho druhu.... no a samozřejmě duchařské historky u táboráku. Jako malé mě s bráchou a bratrancem bral do lesa na divočáky. On teda hlavně potřeboval kontrolovat stav těžby v našem lese, a divočáka jsme nikdy neviděli, ale bylo to fascinující a dneska mi to chybí.

puero: to mě totiž těší že je ti z ní smutno, smutek a právě myšlenky na mojí babičku, která žije v penzionu, je jí 96 let a teď momentálně je hospitalizována na interně mě inspirovaly, a přesně jak to popisuješ, já už teď žiji v přízemním domečku, na stáří se připravujeme celý život a ta moje babička si to strašně zkazila(to je jiná kapitola) ale ona mě kdysi kdysi dávno naučila sledovat oblohu, les, louky, pole, řeky, zvířátka, to jí nikdy nezapomenu...

Hm, máme takový případ v rodině. Dědové umřeli už dávno a zbyly po nich babičky, melancholické vdovy. Zdraví odchází, chmury přichází, bolesti pohybu, nuda, bezmoc, ech. Člověk by na stará kolena neměl zůstávat ve městě. Měl by jet na dědinu, kajsyk do hor nejlíp. Výhled ¨z okna je tam utěšující a to ticho uklidňuje. Budu-li mít jednou já tu smůlu, nebo to štěstí, že se dožiju vysokého věku, dokud to jen půjde budu na horách a městům a mladým se budu vyhýbat jako čert kříži. Můj melancholický svět plný nostalgie aspoň nebude nikoho obtěžovat a nikdo nebude obtěžovat zase ten svět. Je mi z té tvé básně jaksi smutno.

Super...zase jedna krásně lidská od Yaničky...pro babičky:-)

krásná tečka pro můj dnešní den, dík za ni