Moje první básnička

Rodinné trable...

Něco co neznám jen já

takový lehký ponor mimo prostor i čas, kam ráda se nořím zas a zas ...

Pokud jsi váhavý střelec, tak máš smůlu. Žádné děvče nebude dlouho čekat na nerozhodného moulu který se nedokáže rozhodnout.

Ona o sobě

Jen takový pocitový povzdech, ohlédnutí, co ale nic neřeší..

Jen taková hříčka na procvičení koncovek. Docela jsem se u toho pobavil.

Básník má občas štěstí.

když vás trápí hladomory, války, massmédia, reklama, smrt a spousta nepodstatných věcí...

.. ve spolupráci s mistrem Sucháčem :))

Inspirováno písní Pramínek vlasů...

Miluji ten pocit, když mám nějakou vizi a pak zjistím, že už to existuje. Jakoby to človek chytal odkudsi z kolektivního nevědomí. Tak mě teď nadchlo kintsugi z japonského umění a filozofie, byť pro báseň funguje spíš jako metafora.

V dobách nedávných, kdy na venkově v každém druhé usedlosti bylo v chlívku jedno nebo několik prasat, měli někteří chovatelé v okolí morbidní zvyk pojmenovat prase po neoblíbeném vedoucím v zaměstnání. V nedaleké obci žije člověk, který chová tato hospodářská zvířata dodnes. Údajně je po mnoho let pojmenovává jediným jménem. Klaus.