Velmi pěkné i s myšlenkou. V jedné z mých básní mám takovou sesterskou myšlenku: člověk, když se nedivá a neposlouchá, se také může sám v sobě ztratit. Místo aby svět vnímal, tak si ho sám v hlavě vytvoří v obrazu svém. A stává se, že ten obraz je pekelný a člověk si tím vytváří vlastní peklo

Je to své. Za tím vším cítím emoce, ale jen tak se ke člověku nedostanou. Jsem si vědom váhy za každým slovem, ale tu váhu sám necítím. Kdyby se mi stalo něco podobného, pak by to s prožitkem asi bylo jinak. Osobně se mi ale líbí poslední verš a nepřítomnost interpunkce - to tomu dodává určitou emočně naladěnou notu. To useknutí bez tečky značí pokračování v životě; je to pěkné.