Lenča: ŽblaBuňka: Děkuju... jsem ráda, že se vám líbí.

Yana: Taky děkuju :)

Yana: To já právě taky... :-D

Yana: Díky... :)

vanovaso: Ona není úplně smutná. Pro mě je v ní naděje - a úleva. A děkuju...

Lenča: Děkuju...

taron: Taron, děkuju...

ŽblaBuňka: To já měla právě pod postelí ubytovaného černého pardála, který mě chránil před všemi těmi příšerami kolem :-D

vanovaso: Amelie M.: Holky, děkuju...

Amelie M.: Tak to si náhodou pamatuju úplně přesně, co jsem tehdy cítila. Smutek a stesk... po někom, po něčem neuchopitelném... Osamělost. Strach z bytostí, které se skrývají v neviditelnu, se soumrakem ožívají a za tmy je cítit jejich přítomnost. (Prostě, budoucí čtenářka Castanědy a podobných knih ;-) :-D )

Jo, velice dobře jsem tušila, co všechno ve tmě JE... (jako všechny děti).

Hezká... taková optimistická. Posila pro všechny bojovníky se strachem (což jsme asi víceméně všichni, alespoň někdy)...

To mi připomíná jeden starý kreslený vtip: Na trhu: "To vím taky, vy chytrej, že to jsou muchomůrky zelené, smrtelně jedovaté... Vždyť taky stojí jen čtyřicet haléřů!" (Podle již neexistujících haléřů je jasné, jak moc je tento vtip starý... ale zato mi nějak podezřele připomíná zcela aktuální nabídku supermarketů :-/ ...)

Moc se mi líbí. A chápu - znám...

PrimaDen: Děkuju :)

Severak: No jo, Ty "romantiku"... nojo, máš pravdu :(

Krásná... ano, tak to je.

Dozor: vanovaso: taron: Děkuju... :)

taron: Ale no tak, Taron... neber mi mé iluze :-D . (No, já vím: je to trochu složitější :) ...)

vanovaso: :-D