Tohle je něco co mě napadlo během jednoho jejího pohledu na mě...

Vše podstatné je v básni samé, takže další slova jsou zbytečná...

ne, nevadí, že nikomu nic neřekne... a pokud jo, taky dobrý... za chvíli poslední pohled z okna na mrtvou ulici a poslední pohled na fotku, která nikdy nebyla... a co s tim, tohle neni o něm, tahle noc je plná rozporu, ale ne o něm... a víte co, ono na tom vlastně vůbec nezáleží, jestli je o něm nebo ne, jestli je bez něj nebo s nim... záleží jenom na tom, že bude stejně zoufalá, jako každá jiná, stejně mrtvá, stejně prázdná... a ráno chuť umřít a pocit, že už to tak vážně jednou bude... (a ten závěr je divnej a něčim mi nesedí... směšný... vlastní báseň mi nesedí, hm...)

nebohéma. díky lakomci za inspiraci.

Panu Patersonovi z filmu

jsme nuly, totální nuly a nulama už zůstanem

poslouchala jsem Pixies- where is my mind, je pro mě hodně důležitá.

Jojo, to jsem si tak dlouho preparovala ve wordu, až je z toho takovéhle cosi... A proč? Vyčítat někomu osamělost je podle mě hloupé, především však, když o jejím důvodu vědí méně, než je zdrávo pro její zhodnocení...

bez ní by nebylo doma...*...

inspirace - brian molko (meds - placebo)

strašně se mi líbí francouzština.. a před Edith smekám... :)