Dnes jsem byl na cestě domů přítomen okamžiku, kdy se čas dělí do dvou nohavic alternativních dimenzí. Jsem rád, že vám můžu vyprávět o té druhé.

Touhle básní končí něco moc významného... Končí jí mé Otazníky mládí...

//////////////////

Anglický sonet.

Každý z nás je k něčemu odsouzen...

Nevím, jestli je to zrovna o životě, ale vzpomínání k životu patří, ne?

hrátky se slovíčky... nebo tak

...tohle není o lásce...o poezii...o krásných slovech....tohle je moje hladinka smutku v krvi...upřímná zpověď květinám...*

Jen z čiré radosti...Z tohohle hloupého světa...Už to tak bude:)

...nikdy nikdo nepochopí nic...a zae se uzavírám někam kam bych nechtěla..ale ono to jinak nejde...vím, že to jinak nejde...

...v parku na lavičce, tam, co jsme sedali spolu... A tohle mě napadlo a ještě jsem to vyfotila:-)

a je tady zas...

Není to vulgární vy puritráni..

... fakt nejsem závistivej ...

Tuhle jsem napsala při čekání na autobus do práce.. Malý klučina se totiž hrál v parku opodál s míčem a mně nějak propadli vzpomínky..

...............

Inspirace životem lidí, kteří zahořkli a kdo ví, zda hledají ještě cestu...

Nejste na tom náhodou stejně?