Čí jsem, když nikdy ne tvůj
Hledím v prázdný obraz svůj
Slovo je zrcadlem duše
Prosím tě, stůj při mně, tiše
Šeptej mi hlásky beze slov
Dnes je den velkého ticha
S ostruhy na srdci,
těžce se dýchá
Smyčka se stahuje
Konopí tvých slov
lechtá mě na krku
Vezmi si všechna slova
Blednu z tvojí krásy
Tvoje činy mě rdousí
Jsem do tebe blázen,
lásko až za hrob
Z tebe omdlévám
a neprobouzím se
Řekni mi jenom
stálo to, za to?
Hledím v prázdný obraz svůj
Slovo je zrcadlem duše
Prosím tě, stůj při mně, tiše
Šeptej mi hlásky beze slov
Dnes je den velkého ticha
S ostruhy na srdci,
těžce se dýchá
Smyčka se stahuje
Konopí tvých slov
lechtá mě na krku
Vezmi si všechna slova
Blednu z tvojí krásy
Tvoje činy mě rdousí
Jsem do tebe blázen,
lásko až za hrob
Z tebe omdlévám
a neprobouzím se
Řekni mi jenom
stálo to, za to?
04.05.2026 20:17
Přemýšlí, jestli by poslednímu verši více neslušelo, kdyby se rozdělil na dva. Ano, narušila by se struktura, ale tím by ona otázka vynikla, čtenář by byl donucen u ní zůstat déle a dát na ní větší důraz. Jinak se mi báseň líbí, takový hezký odkaz devatenáctého století.
29.04.2026 09:44
Zda to stálo za to, o tom člověk často pochybuje. Kdyby to ale za nic nestálo, nejspíš by to vypustil z paměti a nezatěžoval se pochybnostmi.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.