Óda na sousedku

Naše milá paní sousedka
ví, co se kde šustne hnedka.
Je to drbna, co klepy shání,
spíše k pláči, než k pousmání.
Hubu křivou a hnáty taky,
na koho teď bude dělat tlaky.
Takhle si mně odchytila,
naše paní přímo milá,
a pročpak mi prý tak moc dupem.
Říkám si, že vládnu špatným sluchem.
S odpovědí váhám asi,
ježí se mi z toho vlasy.
Zabodla do mě svůj vražedný pohled,
na tuhle osobu, proboha, neber ohled.
Pomalu a váhavě začínám:
„A že si stěžujete jenom nám,
copak tu bydlíme sami?“
Už už čekám první rány.
Za rouškou cítím překvapení,
jaképak má tohle rozuzlení?
Dobro, zase jednou zvítězilo,
na světě bylo mi zase milo.