Viděl jsem hvězdičku veselou,
žel vysoko na nebi stála.
Svým očkem mrkala na mě
a vábivě se na mě smála.
Stoup jsem si na špičky,
leč bylo to málo.
Vlezl jsem do větví,
ruku k ní natáh,
tu se to stalo.
Vypadla z nebeské báně,
jen ohnivá čára tam po ní zbyla.
Zapadla kamsi k lítosti moji,
mým zrakům se navždy skryla.
žel vysoko na nebi stála.
Svým očkem mrkala na mě
a vábivě se na mě smála.
Stoup jsem si na špičky,
leč bylo to málo.
Vlezl jsem do větví,
ruku k ní natáh,
tu se to stalo.
Vypadla z nebeské báně,
jen ohnivá čára tam po ní zbyla.
Zapadla kamsi k lítosti moji,
mým zrakům se navždy skryla.
17.05.2012 13:37
A víš co jsem si vybavila já. Starou knížku pohádek, kterou jsem měla po mamince. Byla tam pohádka o Michelínkovi, o chodící panence a taky o hvězdiččce která spadla na zem. Nádherné obrázky a ta hvězdička, která se v sobě shlížela v hladině rybníka až spadla na zem, dodnes vidím ty obrázky. Ptáčkové jí potom pomáhali na oblohu. Ale to byla tuze smutná hvězdička, asi tak jako ty když se ti ztratila ta veselá. Ta básnička je krásná. Ten závěr je jistě nadnesený, nemusíš se s ním ztotožňovat. Je to prostě básnička.
16.05.2012 14:01
já si zas vybavila jiný pocit... jako že když něco moc moc chceme, můžeme to tím svým chtěním zničit.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.