oni, dva.

Ráda jezdím za tmy autobusem...;)ale nerada se loučím...je mi potom smutno...a všímám si nepodstatných maličkostí...i svých pocitů...*

Inspirace přišla po jednom rozhovoru s blízkou osobou;)...neodnaučíme se líbat, snít, milovat...ovšem...odnaučit se důvěřovat je někdy až moc snadné...asi čekám na druhou šanci...

další dveře odemčeny...

Zatím nemá název...i když je velice osobní, i když pro mě hodně znamená ;) Po dlouhé době je to básnička o lásce, po dlouhé době jsem šťastná...je taková sváteční...stejně jako tohle období před Vánoci;)...děkuji ččč :-*

Láska nebývá lékem na všechen žal...a příliš smutku zase zatemňuje oči...když se to ale dobře zkombinuje...vznikne slza...to abychom mohli prozřít...:)

...mezi námi široký, hluboký oceán...

nejtišší jsou ty okamžiky, kdy za nás někdo dýchá

Kam nás dovede naše náhodné setkání?...momentální pocity...

ibac

pátrejme, zkoumejme, objevujme a hlavně mějme se rádi...("peace!";))

... asi nejlepší z mé "poválečné poezie" ...

tě mám

...protože by to ztratilo to, čemu se říká kouzlo (dvě básničky v sobě a vše s pravdivým základem)

:))

a zavzpomínáme na staré časy!:)

to nám to ale pěkně začíná...