někdy se téma, vzpomínka, myšlenka, záblesk od střípků, vynoří bez výzvy a nic nesouvisí s ničím, jen nejde občas zabránit sentimentu v přítomnosti, být naší součástí...

nemusíme pořád řečnit, občas jsou dobrá i jen tak.. kvítka :-)

kdyby jsme si vyměnili roli se zvířaty, dost bychom se divili....

čas na skutky vypršel, je jen „pár “ zažloutlejch vzpomínek

Pro... no uvidíme jak jsi chytrý :))

dojmy z dnešního gogola v aréně

..Zase lidé a lidé..tentokrát hříšníci ;)

Myslím si to o všech.

Řekněme, že to je takové menši zamyšlení nad lidmi bez citů

Do ordinace doktora Ricarda vstoupil jednoho listopadového večera roku 1840 hubený, černě oděný muž. Lékař si pátravě prohlížel zajímavého návštěvníka, jeho vysoké čelo, bledou tvář a úzké rty. „Jste nemocen, pane?“ „Ano, doktore. Myslím, že smrtelně.“ „Co je vám?“ „Jsem smutný, melancholický. Trpím, a nevím proč. Trápím se, srdce mě bolí. Bojím se lidí i sebe. Nemohu spát.“ „To není smrtelné. Vím o léku pro vás.“ „Jaký je to lék?“ „Lék, který vás z toho ze všeho uzdraví. Běžte se podívat do divadla na Deburaua!“ Bledý muž se uklonil a řekl smutně: „Já jsem Deburau, doktore.“

jednou večer, když film zkončil a jdeme spát..

jen tak z nenadání, zazvonil telefón...