Svět má patřit bláznům (Pavel z Tarsu)

Říkejte mi Emmeline. Emmeline není, sice žádná ryze kladná postava z knihy, ale nejsem to ani já. Mám jméno, jistě. To, pod kterým mě jednou přijme svatý Petr do nebe. Jak by řekla moje babička. Babičky se prý nepletou moc často. Ale v tomhle se ta moje zpletla…
Znám jednoho muže, který má vždycky pravdu. Nebo v to aspoň věří. A ostatní většinou věří jemu. Tenhle muž mě učil jak nebýt neviditelná, ale asi sem nikdy nebyla dobrá žačka. Učím se totiž zásadně jen to, co mně se chce a hlavně tehdy, kdy mně se chce. A to moc často nebývá…
Poslední dobou se mi ale nechce vůbec nic. Nechce se mi poslouchat hudbu ani rodiče. Nechce se mi hádat se s přáteli ani nehádat se se sestrou. Chvíli se mi chtělo koukat na seriál. Kreslený. Jenže věřte, že animované sny vám začnou brzy lézt na mozek. Občas by se mi chtělo dobře vypadat. Dát si záležet, hezky se obléknout a vyrazit do ulic. To by bylo fajn, kdybych nebyla neviditelná…
Neviditelná sem jen někdy. Vždycky když udělám nějakou chybu, jako by někdo zmáčkl tlačítko a z invisible se stane on-line. Pak každý ví co jsem provedla. A to platí i v případě, že ve zpackané činnosti vůbec nemám prsty. Což jen potvrzuje jeden z nejstarších zákonů vesmíru. A to zákon schválnosti. . Ten miluji ze všech zákonů asi nejvíc. Nikdy mě totiž nezradí…
Další věc kterou mijuji tak bezmezně jako můj zákon jsou ty moje 4 vypolstrované stěny. Vždycky sem to chtěla vyzkoušet! A pak, konečně mám vlastní pokoj. Jen ta kazajka by mohla být trochu méně těsná…