Tak, po hodně dlouhé době pobídka. Autor: já a kamarad Afain pls komentáře :-), dík
přidáno 13.04.2010
hodnoceno 0
čteno 1164(15)
posláno 0
Horská láska

Zalezlou v pelechu s knížkou, zimní období přežívám nejradši tímhle způsobem, mě najednou vyruší táhlé drnčení zvonku.
„No jo, už jdu.“ brblám a seběhnu schody do haly.
Za dveřmi stojí kamarádka Soňa. „Čau Dito, popadni brusle a jdeme na rybník.“
„Teď?“ zeptám se nepřílíš inteligentně.
„No, v březnu by to nemělo smysl,“ vyprskne. „Šup, šup, sedět doma s literaturou budeš v důchodu.“ Což je taky fakt, aspoň protáhneme kosti. Letos začala zima hodně brzo, je půlka prosince a už mrzne a všude je sněhová pokrývka.
Soňa se ani nenamáhá jít se mnou do pokoje, počká v hale. Obléknu se rychle a už si to frčíme na rybník přes naši avenue.
„Kampak, děvčata?“ zeptá se naše sousedka Málková, vykouknuvší z okna. Br, taková kosa a ona si dobrovolně pouští zimu do domu.
„Dobrý den paní Málková, bruslit, něž padne tma.“
Soňa jen protočí oči, Málková je místní zpravodajský centrum.
Projdeme přes malý parčík a rybník máme na dohled. Je tu sice problém s přezouváním, ale i takovou věc vyřešíme jednoduchým způsobem. Na led položíme igelitovou tašku a je to.
Na druhém konci rybníku hraje skupinka kluků hokej. Zrovna se Soňou projíždíme kolem nich. Puk letí k nám, za pukem kluk v černé bundě, v zápalu hry nevnímá okolí a vší silou do mě vráží, rozplácnu se jak žába.
„Jejda,“ uteče mu. „Soráč, nějak jsem tě neviděl,“ říká, když mě sbírá ze země. „Seš v pohodě?“ Když ho ujistím, že ano, zase si to odfrčí k hokeji. Nic moc se mi nestalo, jen maličko odřené ruce.
Objedeme minimálně dvacetkrát rybník a už se pomalu začíná stmívat, ti kluci pořád hrají, blázni.
„Jsem zmrzlá jak rampouch, jdeme na čaj.“ řekne Soňa.
„Já taky, pojď, nechci jit přes park až bude tma jak v pytli.“

„Dáš si višni nebo jahodu?“ křičí Soňa z kuchyně.
„Višni.“ pohodlně se usadím na sedačku v obývacím pokoji, zanedlouho Soňa přinese vonící šálky a k nim naprosto úžasně vypadající jahodový dort.
„Si upekla?“ zavtipkuju a vezmu šálek do dlaní, příjemně zahřívá promrzlé prsty.
„Za 120 v Tescu.“ odpoví Soňa a napije se horkého čaje, vyprskne. „Dito, nepij to, je v tom sůl.“ rozchechtá se div čaj nerozlije.
Chechtám se s ní. „Na cos' myslela?“ ochutnávám čaj, vážně je slaný. „Je to hnus,“ vybuchneme smíchy.
„Vidělas' toho fešáka v tý černý bundě?“ Soňa šibalsky mhouří oči.
„Jo, hokejku.“ směju se.
„Nedělej si srandu,“ zvážní Soňa. Koukám na ní, cukají mi koutky. Cítím, že přichází nekontrolovatelný záchvat smíchu. Rozchechtám se na celé kolo, Soňa se přidává.
„Jdu udělat nový čaj.“ prohlásí Soňa a nechá mě svíjet se v křeči smíchu na pohovce. Po nějaké době se uklidním, slyším jak se vaří voda. Cvakne vypínač rychlovarky a Soňa nalévá vodu. Venku už je tma, jak ten kluk vlastně vypadal? Vybavím si jen černou bundu a bavlněnou čelenku se znakem Sparty. Určitě neměl čepici, pamatuji si jak se mu přes ní kýval culík hnědých vlasů.
Soňa vchází s podnosem na němž stojí dva šálky slazeného čaje.
Zbytek večera sledujeme Ospalou díru s Johnnym Deppem, jíme dort a pijeme nesolený višňový čaj.
„Měla bych jít,“ hlesnu a převalím se na gauči, ten dort měl přes kilo a moc z něj nezbylo.
„Nikam nechoď, naši jeli do Tater na lyže.“ odpoví odumírajícím hlasem rozvalená Soňa.
„Proč jsi nejela s nima?“
Soňa po mě loupne všeobjímajícím pohledem. Jel totiž její mladší bratr, moc se nemusí. Soňa je živel a její malý bráška všechno vyžvaní rodičům.
Opřu se o lokty abych na svou kamarádku líp viděla. „No a kdy konečně vyrazíme my? Máme přece furt stranou ty peníze z brigády.“
„To je fakt,“ probere se Soňa. „Co takhle užít si svátky a jet hned po Vánocích?“
Ten nápad se mi líbí, spiklenecky se usměju a kývnu, je ujednáno 26.12. směr Francouzský Alpy. Než se jdu umýt odešlu domů zdvořilostní sms že přespím u Soni. Rodiče jí znají, bydlíme ve stejné ulici, takže mi od mamky přijde pouze odpověď: ok, nic nerozbijte a chovejte se slušně.
„Jako by nás neznal.,“ říkám Soně když jí čtu sms.
„Možná právě proto to píše.“ smějeme se.

Celý zbytek školní docházky trávíme plánováním svého alpského dobrodružství. Objevují se první trhliny.
„Kde budeme spát?“ ptám se jednou o přestávce Soni.
„Hmmm, na to jsme nepomyslely.“ zamyslí se a polkne kus bagety.
„To bysme ale měly.“ řeknu dutě a opřu bradu do dlaní.
„Nazdar kapře.“
Cože? Otočím oči za divným pozdravem. „Ahoj Jakube.“ Pozdravím spolužáka. „Proč kapře?“
„Mělas' tak našpulenou pusu.“
Jsem zvyklá na jeho divný příměry, nevšímám si ho a zase se opřu. Zbytek velký přestávky hodlám přemýšlet o ubytování v Alpách, ne o kravinách.
Jakuba to neodradí, sedne si proti mně na židli a opře se o její opěradlo stejně jako já o lavici. Chvíli zírá, pak se obrátí na Soňu. „O čempak dumáte?“
„Chceme jet do Alp a nemáme kde bydlet.“ odpoví Soňa, aniž by se na něj podívala.
„Strejda z otcovi strany tam má pension, přímo ve Val d´Isere. Sice bude mít plno, ale vždycky si nechává dva pokoje volný pro kamarády a známí. Třeba bych se mohl zmínit taťkovi.“
Tohle nás obě probere. Taháme z něj co zato a kolik nás to vyjde.
„Já nic nechci, nebejt vás nemam hotový žádný úkoly. Máte na dnešek ty determinanty?“
Soňa vytahuje sešit. „Tady a koukej se zeptat, ať víme na čem jsme.“
Druhý den Jakub přináší dobré zprávy. Chalupa má volnej jeden třílůžkovej pokoj a cenu za pobyt dáme bez problémů a ještě nám zbyde jak na cestu, tak na výměnu. Všechno jde jak má.
Týden běží děsně pomalu, nemyslím na nic jiného než na únik do lyžařského ráje. Spolu se Soňou neustále řešíme co která vezmem. Nějaký instantní polívky, čaj, kávu, zbytek nakoupíme na místě. Jedeme jen na pár dní, nemusíme to se zásobama přehánět.

A jsou tu Vánoce, kapr, salát, úklid, jsem v jednom kole, na Alpy nemám pomyšlení.
Ježíšek mi připravil super překvapení, nový lyže, určitě se budou hodit. Táta šibalsky hází očkem, a to jsem si myslela, že mě na ty hory nebude chtít jen se Soňou pustit.

Je 26. vyrážíme. Hezký klimatizovaný Neoplan nás vyváží z republiky. Kousek za hranicí prorážíme gumu, nevadí alespoň se protáhneme. Zdržení je větší než jsme čekaly, autobusák je nervní a rázem je po náladě, asi za dvě hodiny opět vyrážíme.
Z klimbání mě probere hlas průvodčí: „Blížíme se k cíli, Val d´Isere leží v nadmořské výšce 1850m....“
Šťouchnu do Soni, „Vstávej, za půl hodiny tam jsme.“
Silnice se klikatí údolím, mírně stoupá, zato skály okolo rostou bleskovou rychlostí. Když se blížíme k Val d´Isere slunce zapadá.
„Bohužel se již smráká, ještě jednou se vám všem omlouváme za technický problém, jež nás zaskočil a přejeme vám příjemný pobyt.“ omlouvá se delegátka, ale my jí sotva posloucháme, ten pohled je fantastický.
Vybabrám mobil a pošlu Jakubovu strejdovi smsku, ať na nás čeká u autobusu.
„Ahoj děvčata, já sem Herman.“ hlaholí obtloustlý chlapík s červeným obličejem, má německý přízvuk, i když mluví francouzsky, jak později zjišťujeme.
Motel zapadá přesně do místního koloritu, sedí kousek stranou od hlavní silnice nedaleko autobusového nádraží a lanovky.
„Pokoj máte v podkroví děvčátka.“ drmolí mužík a táhne naše zavazadla do světnice. „Richard!“ křikne na schody, ozvou se rychlé kroky.
Na schodech se objeví kluk, světlé vlnité vlasy mu spadají na široká ramena. Má na sobě flanelovou košili s vyhrnutými rukávy a ušmudlané džínsy. Na hlavě má vločky sněhu, zřejmě byl venku na střeše, protože v ruce drží střešní tašku.
„Ja?“
„Odveď slečny do pokoje, tu střechu doděláme zítra.“
„Ok.“ odpoví Richard a zmizí.
„Sněží nám do dřevníku.“ vysvětlí Herman s omluvným úsměvem. Soně už cuká koutek, i mě je z něj do smíchu.
Na schodišti se objeví Richardova hlava. „Tak poběžte, už jsem zavřel vikýř. Batožinu vám vynesu po večeři.“
Vyběhneme po schodech, Richard jde pomalu, zastaví se na konci chodby. Otevře poslední dveře a pokyne nám dovnitř.
Pokojík je malý, ale útulný, dvě postele dělí malá ulička v níž je noční stolek s lampičkou. Nad každou postelí visí malá polička. Hned vpravo za dveřmi je vchod do malé umývárny se sprchovým koutem a pidi umyvadlem, vlevo je skříň.
„Je to jen pokoj pro případ nouze, doufám že to nevadí. Táta nakonec ten třílůžák pronajal, zapomněl že máte přijet“ omluvně se usměje.
„Ne, je super.“ vyplivne Soňa, je z něj paf, z Richarda, ne z pokoje.
„Jmenuju se Richard,“ podává nám nesměle ruku.
„Soňa.“
„Dita“
Richardovi ruce jsou veliké, plné mozolů od těžké práce, ale stisk ruky má jemný.
„Večeře!“ ozve se ženský hlas zpod schodů.
„Pojďte, máma nesnáší když chodíme pozdě k jídlu.“
Během večerní konverzace se dozvídáme, že motel je kousek dál a že vlastně bydlíme v pokoji pro hosty v jejich vlastním domě, což nám řekl už Richard. Herman se nám několikrát omlouvá, jeho žena Věra je Češka, proto umí Richard tak dobře mluvit, i když s lehkým francouzským přízvukem, s Hermanem většinou mluví jen německy, ale teď spolu mluví česky, abychom jim rozuměly.
Popisujeme jim cestu a naše přípravy, abychom se vyhnuli trapnému tichu. Herman se opět omlouvá zato, že pronajal třílůžák v motelu. Věra na něj káravě kouká, opět spěšně vysvětlujeme, že to nevadí.
„Zítra by mělo bejt hezky, Richard vám ukáže nejlepší sjezdovky, pracuje u horský služby.“ Chlubí se Herman a hltá jakousi hutnou polévku se spoustou cibule.
„To je jeho speciální, my ten blaf taky nejíme.“ Věra zřejmě zachytila naše pohledy na nevábnou hmotu. Všichni se rozesmějem.
Je to příjemná rodina, po jídle jdeme na terasu. Je z ní krásný výhled na spoře osvětlenou hlavní silnici a hory kolem. Pár posledních paprsků osvětluje vršek hor, takže je vidět jejich silueta, je tu krásně.
„Batohy už máte v pokoji,“ Studený vítr fouká neposlušné vlasy do Richardova obličeje, když vystrčí hlavu na verandu. „ Dobrou noc,“ rozloučí se.
„Není k sežrání?“ zatetelí se Soňa. „Jo, je.“ souhlasím
Usnu jako když mě do vody hodí, ráno mě probudí bouchání. Slunce proniká malým okénkem nad nočním stolkem do pokoje, podle budíku je sedm ráno. Protáhnu se a posadím se na postel, Soňa ještě spí. Zase se ozvou rány, jde to z venku. Přes krátkou záclonku nic nevidím, otevřu okno. Někdo zanadává, je slyšet vrzání kovu, otevřu okno úplně.
Vidím Richarda jak leží na zádech a jednou rukou se drží televizní antény, koukne na mě rozchechtá se a spadne ze střechy. Nahnu se z okna, Richard leží na střeše zasněženého auta a drží se za žebra. Jakmile mě uvidí začne se znovu bláznivě smát. Nechápu to, ale směju se taky.
„Zavři to okno, chceš abych zmrzla?!“ slyším brblat Soňu. „Co to bylo za randál?“
„Asi jsem shodila Richarda ze střechy,“ pokrčím rameny.
„Cože?!“ vytřeští Soňa oči.
„Strčila jsem do něj, když jsem otevírala okno a on upadl, ale držel se. Pak se najednou začal smát a spadl ze střechy, ale do měkkýho, doufám.“ snažím se vypadat nevinně.
„No, já se mu ani nedivim,“ vyprskne se Soňa a podá mi zrcátko u kterého se včera odličovala. Teď mi to dochází, já se neodlíčila. Koukám do zrcátka na pestrobarevnou příšerku a dávím se smíchy.
Uvaříme si hrachovku z pytlíku a po ranní hygieně vyrážíme ven. Richard je u sněžnýho skútru a dává na něj lyže.
Když se přiblížíme otočí se. „Ahoj, jak jste se vyspaly?“
„Dobře, díky.“ odpoví Soňa.
„Nenatlouk sis moc?“ usměju se.
„Ne dobrý, jen sem se trošku lek.“ Richard se široce usmívá. „Hodím vám lyže do lyžárny u lanovky, dělá tam kámoš. Až pojedete nahoru stačí říct, že vás posílam já. Chcete je i navoskovat?“
„To je dobrý, to zvládnem.“
„Jasně...“ Skočí mi do řeči Soňa.
„Tak jo, nechám je navoskovat.“ S tím se otočí zpátky ke skútru.
Dopoledne se rozhodneme vyplnit procházkou po městě. Není veliký a za chvilku ho obejdem.
„Pojď na croissant,“ ukážu Soně na malou restauračku u informačního centra.
K rohlíku dostáváme marmeládu a kafe, jako pozornost, a že máme pozdravovat Hermana, zprávy se tu šíří rychle.
Sedíme a mlčíme, slunce pomalu stoupá nad obzor a zalévá údolí světlem.
„Au,“ někdo mě přetáhl po hlavě.
Slyším povědomé: „Jejda. Soráč, nějak sem tě neviděl.“ když se otočím kluk s černou bundou a čelenkou Sparta se zarazí. Soňa se směje jako blázen, asi myslí na to co já. Ten člověk má za životní cíl ně utlouct sportovním náčiním, tentokrát to byl snowboard. Začínám se smát taky.
„My jsme se už viděli, vid?“ zeptá se. „Tenkrát na rybníku, jsem tě srazil.“
„Jo, jo, srazil a pěkně drsně,“ usměju se na něj. „Dita a tohle je kámoška Soňa.“
„Matěj, těší mě,“ vrazí nám ruku a hubana na tvář. „Co si dáte?“
„No, já už nic, já mám.“ odvětí Soňa. „Dito, a tobě jako bolestný, za rybník a teď tohle. Něco sladkýho?“
„Velkou horkou čokoládu.“
„Eine Shokolade, bitte.“ obrátí se k číšnici.
„Ja, moment.“
Za chvilku je číšnice zpátky i s ohromným pohárem plným teplé čokolády, vršek zdobí kopec šlehačky a malá oplatka. „Ist das alles?“
„Ja, danke,“ odpoví Matěj a obrátí se zase na nás. „Kam vyrážíte?“
„Dneska si chceme prohlídnout okolí, možná pojedeme do Rocher de la Bellvarde.“ odpovím. Podle Matějova výrazu jsem udělala dojem. Průvodce Val d´Isere za 60 v autobusu se vyplatil, takže vím že je to zastávka lanovky hned nad městem.
„Kam míříš ty?“ vyzvídá Soňa dojídajíc zbytek croissantu.
„Jedu s klukama na Val Claret, to snowboardová dráha u městečk...“
„Tignes, to víme.“ skočí mu do řeči Soňa. Matěj se zarazí. Spražím Soňu pohledem.
„Sorry, upatlala jsem se od marmelády, skočím se umýt.“ zrudne a odběhne pryč.
Matěj si odkašle. „No, tak já půjdu.“
„To je škoda,“ pošlu mu omluvný výraz.
„Tak třeba se tam uvidíme, jestli jste přijeli lyžovat jsou tam lepší sjezdovky než tady dole.“ Přijímá omluvu a odchází.
Za chvilku se vrací Soňa. „On už šel?“
„Proč asi,“ hodím po ní zlostný pohled.
„Promiiiň,“ protáhne omluvně a udělá psí oči.
Usměju se, někdy se na ní prostě nedá zlobit.
„Tak pojď, příšero, ať si ještě zalyžujem.“ Popadnu ji za ruku a táhnu domů.
V chodbě potkáme Richarda. „Tak co holky, líbí se vám tu?“
„Jo, jo, Ríšo, moc líbí,“ odpoví Soňa a při cestě do pokojíku ho břinkne do zad, až úlekem nadskočí. My jen vybuchneme smíchy. Dívá se za námi s nechápajícím pohledem.
„Tak, Ríšo, jo?“ uculím se na Soňu.
Rychle se převlečeme, popadneme lyže a uháníme na sjezdovku. Asi po stopadesátém sjezdu nás na vleku zastaví přibližně 50-ti letý chlápek.
„Hallo, Mädchen, sprechen Sie deutsch?“
Se Soňou se na sebe vyplašeně podíváme. Br, takovej hnusnej páprda, domluva je jasná, neumíme ani pípnout.
„Cože?“ pokrčí Soňa rameny, já nasadím nevědoucí výraz.
Dědek mávne hůlkou a odsviští, svým úchvatným pluhařským stylem.
„Ten byl drsnej.“ poznamená Soňa sledujíc ujíždějícího dědu.
„Spíš... vláčnej.“ okomentuju dědkovu nevalnou fyzičku. Začneme se smát div nesjedeme ze svahu.
Dáme ještě pár sjezdů a zamíříme zpátky do chaty. Střecha je zřejmě opravená, protože Richarda není nikde vidět. Soňa si téměř vykloubí krk, když se rozhlíží kam zmizel.
„Nazdar děvčata,“ pozdraví Věra, vynáší odpad.
„Kde jsou všichni?“ zeptá se Soňa.
„Richard měl výjezd a Herman v motelu, sezóna nebere na svátky ohledy.“
Soňa se na mě podívá a pokrčí rameny.
Zbytek dne strávíme hraním člověče nezlob se. Večeři připraví opět Věra. O penězích se zatím nezmínila, tak to necháme na později. Vaří líp než Vitana z pytlíku. Večeříme sami, Herman zůstal v motelu na baru, vypadl mu jeden číšník, ani Richard se zatím neukázal. Po večeři se vracíme do pokoje, jen co rozsvítíme zaslechnu ránu.
„Slyšelas' to?“
„Jo,“ odpoví Soňa a vykoukne z okna.
„Ahoj, jdete na noční lyžovačku?“ Pod oknem stojí Matěj a dva další kluci, lyže mají přes ramena.
Odstrčím Soňu od okna. „Kde máte prkna?“
„V noci, jedině lyže.“ zazubí se jeden z kluků vedle Matěje.
„Jasně že jdeme.“ zavřu okno.
Za pár chvilek už jsme před domem a vyrážíme na noční sjezdovku.
„To je Dominik a tohle Erik.“ představuje Matěj kamarády.
„Soňa.“
„Dita.“
„Dominik je bratranec, ale Erik je místní, česky moc nemluví, ale rozumí dobře.
„Tak ať to neprokecáme,“ řekne Dominik a vykročí příjezdovou cestou.
Na cestě potkáváme velký Nisan Patrol, dálkovky nás oslepují.
„Kam razíte?“ zaslechnu Richardův hlas, když auto zastaví.
„Lyžovat,“ odpoví mu Soňa.
„Jo, jdeme tady kousek. Domluvili jsme to s vlekařem.“ vloží se do řeči Dominik.
„V Tignes znám vlekaře co nám otevře perfektní sjezdovku a vyjde to levněji než tady.“ nabídne Richard
„Jasně, to zní super.“ vychrlí Soňa.
„Ale my jsme už domluvený tady dole.“ na Dominikovi je vidět že se mu tam nechce, asi se mu Soňa líbí, zato Richard vůbec ne.
„To bude OK,“ řekne Erik. Vážně mluví děsně.
„Čau Eriku,“ pozdraví ho Richard.
„Mě to zní taky dobře,“ uzavře Matěj celou situaci a nastupujeme do Patrola.
Cesta do Tignes netrvá ani moc dlouho. Soňa si sedla vedle Richarda dopředu, celou cestu o něčem povídali. Erik mlčel a díval se z okna, i Dominik mlčel, ale díval se na Richarda. Chudák, asi to nebude mít jednoduchý, chce se mi smát. Já si povídám s Matějem, docela si rozumíme.
„Tak a jsme tu,“ Richard zaparkuje auto ke krajnici. „Parkoviště bude zamčený, popadněte bagáž, už nás čeká.“
Areál okolo vleku je potemnělý, ale na sjezdovku se svítí. Richard se přivítá s postarším chlapíkem a zběžně nás představí, děda ho moc nevnímá, už se mu klíží oči. Mluví spolu francouzsky, takže jim nerozumím, nakonec Richard dostane klíče a děda odejde.
„A je to tu naše.“ usměje se k nám Richard.
Sjezdovka je super, závodíme mezi sebou. Erik jezdí jako by se na lyžích narodil, najíždí na muldy a dělá dlouhé skoky. Moc si nás nevšímá, vždycky akorát počká u vleku. Já závodím s Matějem, jsem minimálně stejně dobrá lyžařka jako on, spíš lepší, ale snaží se a je sranda. Dominik zábavu ze začátku trošku kazí, pořád pokukuje po Soně a Richardovi, nakonec ho to přejde a obuje se do závodění naplno. Richard se Soňou dělají dlouhé oblouky přes půl sjezdovky a pořád o něčem žvaní. Doženu je u konce sjezdovky, udělám prudkou kličku a oba je ohodím sněhem. Richard se lekne a upadne, Soňa ho chce chytit, ale Richard je moc těžký a oba se svalí. Já a Matěj se lámeme smíchy v pase. Richard po mě se smíchem hodí sněhovou kouli, sehnu se. Koule se rozmázne o Dominikův obličej, zrovna jel za mnou. Erik sebou práskne o zem, když dostane záchvat smíchu vprostřed obloučku a zakopne o hůlku. Já i Matěj se už válíme smíchy po zemi.
Zato Dominik rudne vzteky, odepíná lyže a v přeskáčích běží na Richarda, ten nechápe. Matěj ale pochopí dobře a chytne Dominika, když běží kolem nás.
„Pusť mě,“ sípe Dominik. „Přetrhnu ho jak hada.“
Matěj se podívá na zírajícího Richarda, „To nevypadá pravděpodobně, dyť je dvakrát větší než ty. Neblbni brácho, dyť se nic nestalo.“
Dominik se trošku uklidní a Matěj povolí sevření. „Se na to vyseru..“ zavrčí sebere lyže a jde k vleku.
Erik si smetá sníh z kulicha a kroutí hlavou, směrem k Richardovi mávne rukou, ať to neřeší a nasedá na vlek za Dominika.
„To je blbec,“ zasyčí Matěj. „Promiň.“
„Asi jsme měli říct Richardovi, že půjdeme sami.“ řeknu
Richard se Soňou přijeli blíž. „Co mu je?“ zeptala se nechápavě Soňa koukajíc za Dominikem.
„Co asi.“ odpovím s našpulenou pusou.
„Fakt?“ uchychtne se, pak se podívá na Matěje. „Promiň,“ zas se uchechtne. „Nevěděla jsem , že..“ Pokusí se o vážný obličej, „Sorry, vážně.“ Otočí se pryč a je vidět že se dusí smíchem, už mi taky cukají koutky.
„Asi, nechápu,“ shrne Richard a podívá se na Matěje. Ten otočí oči v sloup a ukáže hlavou za Soňou. „Aj... Chápu, nevšiml sem si. Bude dobrej, neměl bych..“
„Ne, to bys rozhodně neměl.“ ubezpečí ho Matěj. „Nech ho jak je, když chce bejt vůl, ať se trápí. Jedem?“ otočí se na mě.
Za chvíli už se zase projíždíme po sjezdovce. Erik jezdí s Dominikem, který mu neustále něco hučí do hlavy. Soňa s Richardem se neustále něčemu smějí a ostatních si ani nevšimnou. Já s Matějem jezdíme spolu a většinou mlčíme. Přemýšlím o tom co se stalo, někdy chlapy prostě nechápu.
„Už, pojdeme!“ zakřičí Erik nahoru. Dominik mu něco šeptá. „Pujdeme!“ opravuje se Erik.
„Tak, teda ahoj.“ rozloučí se Matěj.
„Ty jdeš taky?“ ptám se a chytnu ho za rukáv.
„Dolů už nic nejede a Erik tu nahoře bydlí s rodičema, přespíme u něj.“
„Dyť tě tam můžeme hodit,“ navrhnu a vím předem, že to odmítne.
„Ne, díky. Dyť víš. Uvidíme se zítra?“
„Doufám..“
Dá mi pusu, „Tak dobrou.“ Sjede zbytek sjezdovky a zmizí v hale centra.
Cestou zpátky si Soňa s Richardem pořád něco vykládají, ani je neposlouchám. Když auto zastavím vyběhnu rychle do koupelny, Soňa se ještě zdrží s Richardem.

Už ležím v posteli, čtu si. Soňa přijde tak po dvaceti minutách. Rovnou míří do koupelny. „Pochopilas ho?“ zahuhlá s kartáčkem v puse. Obě víme o kom mluvíme.
„Ne, nepochopila. Kvůli takový prkotině,“ odpovím a zvednu oči od knížky.„Vypadal jako fajn kluk a on takhle vypění.“
„No, to jo,“ souhlasí se mnou, už sedí na posteli. „Všimla jsem si jak blbě kouká po Ríšovi, tak ať si myslí dál, že spolu chodíme. Jeho chyba. Jak se ti líbí Matěj?“
„Matěj? Jo, je v pohodě, ale nevyznám se v něm.“
Ráno mě probudí rána, pootočím se za hlukem a koukám, jak sněhová koule stéká z okna. Soňa stále spí. Rychle se obléknu a vyjdu před chatu.
„Co tady děláš?!“ zeptám se Matěje, když ho vidím.
„Potřeboval jsem tě vidět.“ řekne. No, to je sice super, ale mohl jsi mě vidět odpoledne a ne tak brzo ráno, pomyslím si. „No a co chceš dělat?“
„Jen se projít..“
„Neni na to trošku zima?“
„Nebuď labuť.“ usměje se.
Jdeme pomalu městem, většina obchodů je pořád zavřená. Z pekárny naproti přes silnici to krásně voní.
„Dala bych si čerstvej croissantek.“ řeknu a dívám na výlohu.
„Tak pro něj zajdem,“ odpoví Matěj a přeběhne silnici. Evidentně je zavřeno, nevím o co se snaží. Klepe na dveře, otevírá statný chlapík s červenýma tvářema. Něco si povídají a nakonec zmizí vevnitř. Za pár chvilek je Matěj zpátky s pytlíkem pečiva a s dvěma šálky kávy.
„Pozor některý jsou ještě horký,“ varuje mě když pytlík otevírám, krásně to z něj zavoní.
„Tak si na to někde sednem, ne?
„Jasně, kousek je hezká vyhlídka.“
Jdeme na skálu kousek za městem, akorát vychází slunce. Vítr silně zafouká až se zatřesu, Matěj mě chytí kolem ramen. Nevadí mi to, aspoň mi není taková zima. Dívám se na slunce, pomalu vystupuje nad vrcholky vzdálených hor.
„Vidíš tu horu, tam.“ ukazuje Matěj.
„Tu vysokou?“ ujišťuji se jestli koukáme na tu samu.
„Tu nejvyšší.“ pousměje se. „To je Mont Blanc.“
Vycházející slunce se odráží na hladině Lac du Chevril, které ještě zcela nezamrzlo. Díváme se na k obzoru. Matěj se trošku přitiskne, cítím jak mi po skráni přejel prsty. Dívá se na mě, určitě. Trošku se otřesu, ale ne zimou. Cítím na tváři jeho dech, otočím se k němu. Hledíme si do očí. Topím se v těch jeho, blíží se ke mně, uhnu.
„Měli bychom jít. Soňa se bude bát, když se vzbudí a nebudu tam.“
Matěj se odtáhne. „Jo, jasně, tak jdeme.“ V jeho hlase je zklamání. Celou cestu zpátky mlčíme, když dojdeme k chatě slunce již pálí ze všech sil.
„Dík, za vyhlídku,“ otočím se k Matějovi před chatou. „Víš, jsem trošku zmatená, dej mi chvilku.“ vlepím mu pusu na tvář a zmizím v chatě.
„Cože?“ třeští Soňa oči, když jí popisuju dnešní ráno. „Ty sedíš s absolutně pozorným a přitažlivým klukem na skále nad jezerem, při východu slunce. Koukáte na nejvyšší horu Evropy a nic? Chci tím říct, ty ho odmítneš?“
„No, ten Mont Blanc není zas nějak krásnej.“ snažím se to zamluvit.
Soňa se na mě koukne zpytavým pohledem.
„Sem blbá?“
„Jo.“ Soňa rozpřáhne ruce, pochopím a obejmu jí.
„Sem blbá.“
„No teď s tím nic neuděláme. Před chvilkou tu byl Richard, pojeď s náma do Tignes, má volno budem lyžovat.“
Další dva dny Matěje nevidím, jen párkrát Erika jak jezdí na prkně, ale prý kluky neviděl od tý noční sjezdovky.

Na Silvestra ráno přijde Richard k nám do pokoje.
„Čau holky,“ pozdraví.
„Ahoj Ríšo.“ usměje se na něj Soňa.
„Co se děje?“ zeptám se.
„Večer je u jezera Silvestrovská party, půjdete?“
„Janě, proč ne.“ odpoví Soňa.
Když Richard odejde chytím Soňu za ruku. „Myslíš že tam bude i Matěj?“
„To doufám,“ hodí po mě šibalský pohled.
Ospalá povaha Val d'Isere se během dne promění na hektický spěch velkoměsta. Okolo jezera rostou stany s rychlím občerstvením a pódium pro nějakou kapelu.
Richard zajišťuje bezpečnost nějakého střediska v Tignes. Prý je Silvestr riziko na laviny, kvůli otřesům z pyrotechniky a všichni záchranáři mají pohotovost. Odpoledne trávíme se Soňou na sjezdovce.
„Tak už asi půjdeme, ne?“ navrhnu Soně když mi hodinky ukazují půl osmou večer.
Když dorazíme k jezeru je tam plno. Místní kapely se střídají na pódiu, hrají snad všechno od přejatých písniček, v tom lepším případě, po vlastní tvorbu, většinou dost otřesnou. Richard nás představí pár přátelům, sedíme u jednoho stánku a popíjíme svařák. Vyhlížím Matěje, najednou mi někdo chytne za rameno.
„Ahoj,“ Matěj se na mě usmívá, jako by jsme se viděli před pár minutama.
„Ahoj,“ odpovím. „Přisedneš si?“
„Rád.“
Celý večer si povídáme a smějeme se. Jeden z Richardových kamarádů vypráví vtipy, snaží se o češtinu, ale vůbec mu to nejde. Smějeme se spíš jemu než těm vtipům, ale nikomu to nevadí.
„9,8,7..“ ozývá se po celém jezeře v různých jazycích, když velké digitální hodiny oznamují 10 vteřin do půlnoci.
„4,3,2..,“ Hluk sílí...
„1“ Ohromný ohňostroj otřese zemí, pár místních se podívá za ozvěnou vracející se ze skal. Řev turistů i domácích se nese nad údolím. Připijíme si šampusem, akorát Richard pije něco jako Rychlý špunty.
„Help,“ křičí jedna z žen běžíc od jezera.
Richard je otočí a běží jí naproti, běžíme za ním.
„Co se děje?“ ptám se chlápka co nám vyprávěl vtipy.
„Něgdo, spádnul jezero.“
Někdo spadl do jezera? Běžím co mi síly stačí, takže akorát vidím jak Richard skáče do ledové vody. Běžel tak rychle, že jsme mu nikdo nestačil. Soňa běží v těsném závěsu za mnou. Do vody se vrhají další záchranáři a vytahují zmrzlého kluka i Richarda ven.
„Ok,“ oznamuje jeden za záchranářů a spolu s kolegy odhání čumily.
Nás si pamatuje a pouští nás za Richardem, sanitka už je na místě.
„Jsi v pohodě?“ Soňa hladí Richarda po mokrých vlasech, vypadá jako by vylezl z mrazáku.
„To je Dominik,“ odtuší Matěj který běžel celou dobu vedle mě. „Promiň, musím zjistit co se mu stalo.“ odběhne pryč.
Za chvíli se vrátí. „Jeden za záchranářů mi řekl že bude v pohodě, prej tam skočil úmyslně. Ta ženská ho viděla, proto se to stihlo, voda má sotva 2 stupně.“
„Proč by tam skákal?“ ptám se.
Matěj odvráti pohled zpátky k sanitce.
Přiběhla Soňa. „Richarda vezou taky, prej se podchladil, kluci ze stráže mě vezmou s sebou, užijte si zbytek večera. Uvidíme se zítra, pa.“
Lidi se vracejí ke stanům, hned jak sanitka zahouká a odjede. Já s Matějem se jdeme projít okolo jezera.
„Víš jsme byli na tý sjezdovce...“ začne mluvit Matěj
„Jo, pamatuju..“ odpovím co možná nejjemněji, Matěje něco žere.
„Líbila se mu tvoje kámoška, Dominikovi. Když to dopadlo, jak to dopadlo, byl z toho nějakej špatnej a začal se chovat jako pitomec.“ odmlčí se a kouká přes hladinu.
„Víš, než jsme sem jeli, rozešla se s nim po pěti letech holka, chtěl tu na to zapomenout. Ale jak se choval, pohádali jsme se. Měl sem ho podržet, ale nedokázal sem to, je to moje chyba. Bylo toho na něj moc a já ho nechal na Silvestra úplně samotnýho.“
„Nebuď hloupej, tohle není ničí chyba, jen Dominikova.“
„Sem rád, že to řikáš, ale není to pravda.“ otočí se na mě, řekla bych že má v očích slzy, ale je příliš tma. „Nevím co řeknu jeho mámě, pozítří máme odjet.“
„Že uklouznul na břehu a spadl do vody, on se tím určitě taky chlubit nebude.“
„Díky, seš hodná. Promiň že sem pokazil to ráno, myslel jsem, že..“
Políbím, ho. Cítím na tvářích jeho chladnoucí slzy, měla jsem pravdu.
Celá šťastná vyhupkám schody do pokoje. Chci tu novinu říct Soně, ale přes skleněnou výplň vidím dvě siluety. Neslyšně otevřu dveře a vidím Richarda a Soňu, jak se uprostřed pokoje líbají. Zase pomaloučku dveře zavřu a jdu do kuchyně si uvařit čaj. Potkám tam Hermana. „Zítra domů, co?“ zeptá se. „Domů, ani se nám nechce.“
Den odjezdu. Autobus odjíždí odpoledne. Soňa si sedne vedle mě, Matěj za nás. „Nebuď smutná, však přijede, až skončí sezona.“ dloubne do Soni. „Vždyť já nejsem.“ snaží se nás přemluvit. Lhát moc neumí.
Krajina se míhá za okny. Uvidíme, co bude dál. Necháme se překvapit.

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Horská láska : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla


Předchozí dílo autora : Nová naděje

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
Zitra
» narozeniny
Gabrielle Taroka [13], Jan Urban [13], Ayla [13], AnnA [13], steala [7], Naty526 [7], Ptr001 [6], Liliana [6]
» řekli o sobě
FallenAngel řekl o Ed.HaNy :
Tak jsem neměl pravdu no, nenapsal jsem ti nic sem, ačkoliv jsem si to myslel hele.) Vlastně už můžu říct, že víš všechno, co bych o tobě řekl, ale přece jen jsi mi neskutečně nesčetněkrát pomohla a ani nevíš jak moc mi to pomohlo, a jak jsi mi teď pomohla a vlastně, dyť přece víš všechno. Píšeš skvělou poezii a jsi dívka s nejkrásnějším úsměvem, co znám a jsi též dívka s největším a nejcitlivějším srdcem. :) Derrick)) [various wishmoments))]
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku