Po bradu.

Jen po kotníky v peřejích,
po kotníky a palce,
tmavý proud vod mě strhává
držím se, avšak krátce.
Tak krátce, jak jen mohla jsem
a krátce jen zas budu,
doufat, že vítr z průvanu
odnese z mého studu.
Ze studu kousek, že si vezme
ať žár slunce ho spálí,
popel rozpráší daleko -
ten vítr nenadálý.
Ten vítr, co mě omotal
do nepevných svých smyček,
co v peřejích mě vykoupal,
co naučil mě mlčet.
A chladná on mi do ucha,
foukal v ty chvíle slova,
o tom, že i když ustane,
nazítří přijde znova.