květinová paranoia

prolog:
(ponoř se nad ránem do ticha zrození
a prožij sám v sobě další část životů
ulehej každý den do starých prokletí
není to tvý tělo je to jen zem, pár orgánů
nemá větší hodnoty než obal na vakuum
tvá duše je cennost co spolu s myšlením
doufá v osvobození slov a překutí na zlato
skrze alchymii starých rituálů
dej život od těla do myslí, přesuň tu energii
nedoufej v nic, jen svojí teorii
jen v sebe sama v svou krásu
křik z oken šedých domů
dětský pláč do zvuku varhan
malířský štětec, co nechce nic)

závěr:
dneska jsem cestou odpolednem uviděl:
přejeté ptáče a svobodného psa
co ptal jsem se ho, čí že je
odpověděl mi že ničí, že je svůj
ale že jestli chci, můžu být jeho
řekl jsem NE, sem taky svůj
svobodný pes můžou kousnut každou kočku
a pochopili sme se oba

viděl sem květiny v boji za svobodu
prorůstat se skrz cesty, jejich žaláře
viděl sem je v stínech pod skálou
zformované k náletu
viděl sem vykácený les a skz něj skály
a přemejšlel sem, jestli je hezčí les ve své pomíjivosti
a nebo věčnost skal
a taky sem viděl bažanta

pak ale sem překročil mrtvé ptáče
co pod koly civilizace ztratilo život
a věnoval sem mu tichou vzpomínku
viděl sem slunce a křičel na ně
:" ty zkorumpovaná svině"
a pak sem šel chvíli stínem mraku
to potvrzuje moji teorii, že svítí jenom pro bohatý