Žila jsem na louce ve svitu měsíce. Viděla zcela jasně. V hrubých obrysech, v čistých detailech. Neohrožená temnými místy, zaplavená světlem. Omámená, lehkovážná, doufající, okouzlená, tančící.
A pak jsi zhasl. Tma - slepota. Zmatek, zklamání, zoufalost. Tápu - narážím. Nejistota, strach, bolest.
Síla! Snaha rozkoukat se. Nebo přivyknout tmě?
Procitnutí, pochopení. Naivita prolomena. Tma je realita. Světlo je slabost.
Učím se. Snažím se. Musím.
Už je šero. Rozeznávám.
Nechci světlo. Ani nikomu svítit. Miluju tmu. Tma jsem já.
Už jsem dospělá. Zbavená ideálů, soběstačná, zlá.
A pak jsi zhasl. Tma - slepota. Zmatek, zklamání, zoufalost. Tápu - narážím. Nejistota, strach, bolest.
Síla! Snaha rozkoukat se. Nebo přivyknout tmě?
Procitnutí, pochopení. Naivita prolomena. Tma je realita. Světlo je slabost.
Učím se. Snažím se. Musím.
Už je šero. Rozeznávám.
Nechci světlo. Ani nikomu svítit. Miluju tmu. Tma jsem já.
Už jsem dospělá. Zbavená ideálů, soběstačná, zlá.
08.11.2009 15:23
Hola! :) Je to dost abstraktní. Nevim, jestli to jde pochopit, nechci vysvětlovat co jsem čím myslela. Jen pro přiblížení: před půl rokem mě opustil přítel. Po sedmi letech, po společném žití. Odstavečky jsou jakoby fáze pocitů prožívaného rozchodu. Měla jsem jasno, co chci, jak dál. Pak najednou ne. Zhroucenej systém a smysl všeho. Můžu všecko, ale nechci nic. Nechci lásku. Ani ji nikomu dávat. Tak nějak je to myšlený... :)
08.11.2009 14:37
Nevím k čemu si to zařadit, ale je to pro mne povedené. Věřím tomu- snad bohužel.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.