něco co se nedá číst:)
přidáno 01.10.2007
hodnoceno 8
čteno 1275(29)
posláno 0
„Bože, co jsem to provedla?“ ptám se sama sebe, když kouknu do zrcadla a uvědomím si tu hrůznou skutečnost, že jsem stovky kilometrů od domova, rodičů a jistého zázemí.
„ Jak, co si provedla?“ ozývá se druhá půlka mě. „ Chtělas to, tak to máš!“ škodolibě se rozléhá v mé již tak divné hlavě.
S povzdechem se odeberu do koupelny, abych stav duše odrážející se v mé tváři zakryla maskou makeupu a snad i maskou normálního vyrovnaného člověka. Usmívám se na sebe i když je mi do pláče. Snažím se hrát si na silnou holku, tak abych si aspoň trošku silná připadala. Dnes se to však nedaří. Slzy mi samovolně stékají po tvářích, rozmazávají řasenku, kterou si po chvíli znovu namaluji na řasy.
„ Tak vzchop se!“ řeknu si a jako obvykle vyrazím na MHD. Když vidím v odraze skla svůj obraz, obraz totálně ztrápené holky, nedivím se lidem, že po mě divně koukají.
Cítím jak to na mě padá, to že jsem v Praze, to že si musím zvykat na nový život, to co mi udělal jeden nejmenovaný. Mám pocit, že ten nápor zvládnout nemůžu a možná ani nechci. Černá místnost a čtyři černé stěny, tak se cítím. Kde jsou moje milované stereotypy, které mi dávají pocit bezpečí?
„V Praze nejsou zvykni si.“ zase slyším ten škodolibý hlas. A tak s povzdechem nastoupím do metra, přeplněného lidmi. Lidmi co myslí jen na sebe a na své problémy. Což je dobře, alespoň tak nikdo nevidí moje slzy hořkosti a bolesti.
„ Vzpamatuj se holka, jsi silná!“ křičí na mě lepší já. „ Vždyť jdeš do práce, mezi fajn lidi. Nedej znát svou slabost!“ přemlouvá mne.
Nasadím tedy úsměv, a masku. Maska, maska a maska. Co jsem sakra já? Jsem člověk co nezná svou pravou identitu, protože se věčně schovává za maskou, která je pokaždé jiná.
„ Tak to je, zvykni si!“ ano, zase můj věčný škodolibý hlas.
„ Ahoj“ zdravím své kolegy s předstíraným úsměvem. Ne, že bych je viděla nerada, ale do smíchu se musím skoro pokaždé nutit. Pracovní den je jako obvykle klidný, tak klidný, že to uklidní i mne. Ne, že bych nic nedělala, ale starosti pracovního rázu mi dovolí zapomenout. Zapomenout na to, že až se vrátím do bytu, budu sama, bez přátel a bez rodiny. Budu pouze ležet a myslet! Pomalu psychicky umírat, jen vlastní vinou. Kdybych chtěla, tak to změním.
„ Ale nechceš!“ zní mi škodolibě v hlavě! Chci ale nemůžu, nemám sil!



/No vždyť už mě znáte!/
přidáno 18.01.2013 - 12:20
Moc hezký rukopis duše. Stačí jen položit ruku na klávesnici a psát. Ale už jeh hotový článek člověku alespoň malinku uleví. Takže sem s dalšími :-)
přidáno 27.10.2007 - 21:23
Výpisy myšlenek mám nejradši, řeknou o člověku nejvíc, Jinak, nevím, mě Praha uklidňuje právě tím, že každý myslí na sebe a o mě se nezajímá, ale žít sám? To bych se asi brzy zbláznil... Vydrž, časem se určitě něco změní, i kdybys nechtěla:-)
přidáno 15.10.2007 - 07:39
Pěkný průjezd pocity nitra.
přidáno 06.10.2007 - 11:22
Jsem tu jen na čumendu a potkávám známá jména. Tuším, kdo vás sem přetáhl... Možná ten samej, co mě kontaktoval. :-)) Držím palce!
přidáno 01.10.2007 - 19:31
já vím, že to zvládneš, jsi děsně silná holka...:) a jestli si myslíš, že ne, tak ti přijedu dám přes zadek...:-D mám tě ráda..:)
přidáno 01.10.2007 - 18:06
neboj, ty to určitě zvládneš:) navštiv Lukia a nebudeš sama doma:)
přidáno 01.10.2007 - 17:25
bude jediné pokračování...s nadpisem: :) :) :)
doufám, že dorazíš na nějaký pražský sraz literárních ztroskotanců ;)
přidáno 01.10.2007 - 14:46
Hurá, povídka :-)
Nevím, je to na pokračování?

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Dva hlasy : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Lživá slova
Předchozí dílo autora : L.

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Apple MacBook

Na skvělém Macbooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2024 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku