přidáno 25.10.2009
hodnoceno 0
čteno 904(2)
posláno 0
To hlavní se kněz dozvěděl, ale pořád netušil, k čemu mu to bude. V hlavě měl strašný zmatek. Nevěděl, co bude dál. Měl ještě nějaké vyřizování v Arrasu, klášteře St-Vaast a protože to bylo pár hodin jízdy, rozhodl se, že se tím nebude zabývat teď, ale až po cestě. Stále na to ale musel myslet.
Ještě stál na můstku a hleděl na odnášené, spíše jen části vojákova těla. Lidé se už taky rozcházeli a tak chtě nechtě musel i Vincent. Vrátil se ke kázání v kapli a pak se chystal na cestu.
Po hodinách příprav nasedl do kočáru a s povelem kočího sledoval ubíhající krajinu. Neměl z ní ovšem takřka nic, protože v hlavě mu neustále kolovaly myšlenky na události, které ho v tento den potkaly.
Přemýšlel o dítěti, které teď žije někde na nepřátelském území a s největší pravděpodobností ani netuší, kdo opravdu je a kdo byli jeho rodiče.
Také přemýšlel o jaké dítě se jedná.
Toho času byly ve vesnici tři tak malé děti. Dvě děvčátka a jeden chlapec. Všechny křtil. Ale protože mu Dick neprozradil pohlaví dítěte, netroufal si ani on odhadovat. Něco se v něm hnulo a on cítil silnou touhu setkat se s oním dítětem a říci mu, že žije v nesprávné zemi. V nepřátelské Anglii.
Na druhou stranu však zase přemýšlel, zda má vůbec právo takovým způsobem zasáhnout do života tohoto dítěte. Napadlo ho, že se tam mu možná lépe, než kdyby se vrátil sice do své rodné země, ale mohl by v ní žít už jen jako sirotek.
Pak ho zase napadlo,že je to možná další poslání od Boha , když ho k tomu takhle přichomýtl.
Čas utíkal, cesta utíkala a Vincent stále na nic nepřicházel. Ke konci cesty se konečně rozhodl, že se o tom poradí s ostatními knězi, kterých je v opatství jako blech v ježčím kožichu. Víc hlav víc ví, říká se. Měl tam i staré dobré přátele a od nich právě doufal v dobrou radu.
Teď už byl na místě. Vylezl a před očima měl impozantní stavbu chrámového opatství. Klášter byl postaven na osamělém místě, vybraném pro krásnou polohu a hojnost pramenité vody.
Po kamenité cestě pomalu přicházel k vratům a nespěchaje, vychutnával krásu okolní přírody, vůni květin, švitoření ptáků a zdálky doléhající zpěv mladých kněží, kteří teprve čekají na svůj nový život za chrámovými zdmi. Vincent se na chvíli zaposlouchal a zavzpomínal na časy dávno minulé, kdy i on jako mladý novic tady čekal na svůj slib Bohu. Vyrušila ho až otevírající se vrata a za nimi poznal svého dávného přítele opata Karla. Ten ho již očekával a když ho zahlédl z okna, přispěchal ho přivítat.
Vřele se objali a hned šli do sálu ke stolu, aby si popovídali a dali si něco k snědku. Po dlouhých hodinách rozprav a jednámí se Vincentova řeč stočila k vojáku Dickovi, jeho osudu a dítěti, které nevědouc musí vyrůstat v nepřátelské zemi.
Opat přemýšlel nad každým slovem, které Vincent pronášel a když už konečně došla řeč ke konci, promluvil k příteli:
„Víš, tuším na co se mě chceš zeptat, ale na tohle ti odpovědět nedokážu. Radu ti ale dát mohu. Jsi kněz, modli se za odpověď a uvidíš, že ji dostaneš!“
Vincent mu poděkoval za radu, kterou beztak tušil a protože už snědl vše, co mu bylo předloženo, rozhodl se ulehnout na lůžko v místnosti, které pro něj byla vyhrazená. Brzy ráno se měl vracet do pevnosti a vypadalo to, že jeho rozmýšlivé dny ještě neskončily. Lehl si a díval se do stropu a počal se modlit k Bohu. Prosil o vedení v rozhodování a o pomoc, o náznak či znamení , kterým směrem se má vydat. Modlil se a modlil, až usnul.
Ráno se probudil svěží, jak už to bývá u lidí, kteří usínají s modlitbou v srdci. Uvnitř cítil naplnění a jakoby mu někdo vlil do žil novou čersrvou krev. Cítil se tak silný, že mu bylo zcela jasné, že se jedná o znamení plnit nový úkol, najít dítě a vrátit ho do rodné země.
Byl pln nadšení a u společné ranní modlitby i opat Karel uviděl ony malé jiskřičky v jeho očích, které zářily každým okamžikem silněji a silněji. U snídaně Vincent povídal pln nadšení, že se co nejdříve vypraví k dítěti. Nakonec si ještě od Karla i ostatních mnichů musel vyslechnout do jaké nebezpečné věci se to pouští. Přecejen se bude pohybovat mezi nepřáteli!
To už ale s Vincentovou vírou neotřáslo. Rozloučil se s Karlem a ostatními a nastoupil do kočáru na cestu zpátky. V duši se mu ulevilo, že se konečně rozhodl, ale začala ho tížit jiná myšlenka, a to, jak se dostane přes hranice do nepřátelské země. Posléze se ale rozhodl, že si s tím teď nebude lámat hlavu. Nechá to náhodě a tak drkotal v kočáře po kamenité cestě domů. Dokonce v něm i usnul. Probudil ho až kočí.
„Jste doma!“ Už poněkolikáté vykřikoval.
Vincent si protřel oči a když vystoupil z kočáru, uviděl důvěrně známou stavbu pevnosti a blízké kaple.
V pevnosti měl svůj pokoj a v něm jen pár svých osobních věcí. Jen pár! Tak, jak se sluší a patří na osobu, která přijala chudobu za svou druhou přirozenost. Protože už bylo popoledni, rozhodl se , že celý zbytek dne se bude připravovat na cestu. Vše potřebné se muselo vejít do jedné torny. Nesměl vypadat moc nápadně a taky neměl koně a tak mu nezbývalo, než jít pěšky. V měšci měl pár šilinků, které měl tak akorát na obživu.
Důvod svého odjezdu tajil, až na jednu osobu.Bylo to Klerenc, zdejší kuchařka. Moc hodná žena! Když byl někdo nemocný, ošetřovala ho a jídlo mu nosila až k lůžku. Byla to ona komu vděčí za život, když ho našli u hořící kaple v bezvědomí. To Klerenc ho probudila k životu. A teď mu podávala večeři a snažila se mu rozmluvit jeho bláznovství. Ikdyž se snažila sebevíc, tušila, že je to marné.
Vincent jakoby z její strany cítil určitou náklonnost, ale kvůli svému stavu si to nepřipouštěl. Proto jen potají, v hlavě rozjímal nad její krásou.
Krása? Plnoštíhlá žena, zavalitá, těžkopádná s dvojitou bradou. Když si nazouvala boty, s námahou funěla. Žádná krása! Alespoň ne ta viditelná. Ale uvnitř? Uvnitř to byl anděl!
Zabalila mu spousty jídla a tak když brzy ráno vyrazil, už nevypadal vůbec nenápadně. Naštěstí bylo šero a pořád byl ještě ve své zemi, kde mu nehrozilo až tak velké nebezpečí.Musel se dostat co nejdříve k hranicím a to skrz lesy. Ne po cestách, ale lesními pěšinami, kde mu nehrozilo, že by narazil na vojáky plenící vesnice.
Musí jít celý den a na noc se někde skrýt, aby ho nevyčenichala nějaká divoká zvěř, šlo mu hlavou.
Cesta utíkala. Už pěknou chvíli byl venku, z bezpečí hradeb a pevnosti a tak vždy, když vyhladověl, našel si k odpočinku houští, uvnitř si sedl a poslouchal každé, byť jen slabounké zapraskání.
Podle mapy by měl být v bezpečí lesa asi tři dny. Potom bude muset vyjít na planinu. Kousek dál, asi půl dne chůze dojde k vesnici. Tam snad najde někoho, kdo ho nechá přespat. Pomalu se smrákalo a tak se rozhodl, že asi ještě tak tři hodiny půjde a bude hledat bezpečné místo k přespání.
No, už to vypadalo, že půjde i dýl, když tu konečně našel vykotlaný strom, kde se mohl schovat a navíc , díky Bohu, byl i dál od pěšiny. Kdyby po ní jeli vojáci na koních, neměli by šanci ho uvnitř spatřit. V takové tmě neuvidí při rozsvícené pochodni ani strom, natož pak uvnitř spícího kněze.
To se mu ulevilo! Vyčerpaný z cesty si nanosil listí do nitra stromu a pak spokojeně usnul.
Byla to opravdu výborná skrýš, protože nerušeně spal celou noc a probudil se až ráno. Sluníčko svítilo do otvoru stromu a příjemně ho šimralo na nose. Hned nato začal kýchat a tím vyrušil zajíce, kteří si opodál pochutávali na šťavnaté trávě. Při pohledu na ušáky dostal taky hlad a tak z tlumoku vytáhl další dobrůtky, které mu tam Klerenc nachystala. Když se dosyta najedl, musel se se svým úkrytem rozloučit. Prohlédl si cestu před sebou a začal se ubírat dále.
Jelikož tento úsek lesa nebyl moc hustý , šel celý den bez jídla. Nikde žádná houština, kde by se mohl skrýt. Kdyby proti němu vyjeli vojáci, nedokázal by se schovat. Kmeny stromů tu byly útlé a vysoké a jeho udržované kněžské bříško by potřebovalo alespoň dva takové vedle sebe , aby se za ně schovalo. Proto spěchal!
Nikde se nezastavoval a toužebně vyhlížel nějakou i nepatrnou změnu krajiny. V žaludku mu už začalo hrozivě a hlavně nahlas kručet.
Ve chvíli, kdy už si myslel , že si snad bude muset vyhrabat díru, konečně změna...
V dálce na dohled se před ním rýsovaly mohutné a statné duby.
„Tam se jistě něco najde,“ myslel si a přidal do kroku.
Během tohoto dne ušel mnohem víc, než si plánoval, proto už zítra by se měl dostat k první vesnici.
Když došel k dubům, smekal nad jejich mohutností, ale žádný nebyl až tak starý a vykotlaný. Zčásti zklamán zjistil, že tady nenajde stejně dobrý úkryt jako minulou noc. Nezbude mu nic jiného, než se vyškrábat do koruny jednoho z těch staletých obrů a tam jednu noc přečkat. Bylo to dost namáhavé, ale ne nemožné. Nakonec se přece jen dostal nahoru. Chvíli mu trvalo, než si našel místečko, kde pokud se nebude převalovat a bude mít nutnou dávku štěstí, nespadne.
Tam se konečně najedl, ale chvíli poté, co se uložil k spánku zjistil, že jeho obavy z pádu byly hodně naivní.
Nedalo se tam prostě spát a tak celou noc probděl. Díky bolestem svalů se každou chvíli otáčel . A až do rána poslouchl houkání sýčka.
Po dlouho očekávaném rozednění se vydal dál po cestě. Po chvíli vyšel z lesa a zanedlouho poté už v dálce viděl první chlupy. Po probdělé noci a taky díky tomu, ze už neměl do čeho zakousnout byl úplně vyčerpán. Přišel tedy k první chalupě a poprosil o nocleh. Měl i těch pár šilinků, tak jim mohl za přístřeší zaplatit.
Měl štěstí, že narazil na křesťany a už od pohledu dodbré lidi. Každý by v tak děsivou dobu neriskoval vzít si na noc do chalupy potulného člověka.
Byli to muž a žena ve středních letech. Měli dvě děti, které ale už pracovaly a pomáhaly na poli. Muž byl kovář. Vincent už zdálky slyšel řehtání koní a žena byla v pokročilém stadiu těhotenství. Byli to opravdu příjemní lidé, tak hodní, že nechtěli ani zaplatit za nocleh a stravu. A tak i Vincent se k nim choval jako dobrý dávná přítel.
Modlil se za jejich zdraví. , šťastný porod a hlavně dlouhý život, čehož si asi vážili nejvíc.
Ani jim netajil důvod své dlouhé a nebezpečné cesty. I oni se mu pokoušeli rozmlouvat ono dobrodružství., ale stejně jako ostatní, neuspěli.
Poté co se Vincent najedl, poděkoval a šel si lehnout. Konečně to vypadalo, že se vyspí. Nerušeně a v posteli.
To se mu splnilo!

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Medailon Pokračování 4. : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Medailon Pokračování 5.
Předchozí dílo autora : Medailon Pokračování 3

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku