přidáno 27.10.2009
hodnoceno 0
čteno 718(0)
posláno 0
Druhého dne ráno už vonělo jídlo na stole a Vincent se nenechal dlouho pobízet. Snědl vše, co mu předkládali a paní mu ještě zablaila trochu jídla sebou.
Vincent nevěděl, jak jim poděkovat a protože chápal. že peníte si od něj nevezmou.pohostinnost poutníkovi brali jako samozřejmou věc. Vrátil se ještě ke svému lůžku a měšec s penězi schoval pod polštář.
„Až ho najdou, budu už pryč, pak si ho nechají,“ myslel si a tak taky učinil. Pak se šel rozloučit.
Všem moc děkoval a vtom muž přišel s nesmírně zajímavým návrhem.
„Něco pro vás mám,“ špitl a vedl Vincenta do stáje.
Ten strnul.
„Chcete mi dát koně?“
„Ano, uhádl jste,“ řekl muž. „Nebojte se , není kradený, byl zatoulaný. Je trochu těžkopádný, ale dobrák. Jezdil na něm můj syn,“ řekl a pohladil koně po huňaté hřívě.
„Ještě chvíli se zdržte, dám mu nové boty a pak můžete jít,“ usmívá se muž.
Vincent, stále strnulý rozmýšlel, zda koně přijmout. Určitě by se pohyboval rychleji a netrpěl by takovými bolestmi.
„A vůbec! Udrží se?“ Pokládal otázky sám sobě.
Muž už rozpaloval ocel a valach klidně stál.
Vincent nechtěl rušit muže od práce, tak ještě s čímsi pomáhal ženě. A když už zafrkal před chalupou osedlaný valach, uvědomil si, že nepřijmutím daru by způsobyl zklamání svých přátel a tak se vyškrábal do sedla a koník jakoby věděl, přešel krotce do kroku.
Vincent ještě stačil na muže zavolat:
„Jak se vůbec jmenuje ten kůň?“
„Syn mu začal říkat Ron, a tak mu to už zůstalo.“ Odpovědfěl muž.
„Tak dobře,“ pomyslel si kněz,“budu ti říkat stejně.“
























Časem byl Vincent rád, že Rona přijal. Koník po celou cestu výborně poslouchal. Neohrabané tahání za otěž, ale i hodiny povídání, které k němu kněž pronášel trpělivě snášel. Nebylo lepšího posluchače! Občas zastříhal ušima. Sem tam si utrhl šťavnatou trávu a tak ujížděli cestou necestou, polem, přes brody, kde se konečně opláchl i Vincent. Oba se posilnili a kousek od koryta řeky se rozhodli přespat. Byly tu houštiny a tak tu nebyla nouže o úkryt. Vše výborně vycházelo! Bylo velké štěstí, že za celou dobu Vincent nepotkal jedinou nepřátelskou družinu. Odsedlal Rona a lehl si do nedalekého houští, kde usnul.
Nespal ale dlouho. Ještě v noci ho probudily hlasy. Chvíli poslouchal, ale protože byl dost daleko, aby rozuměl, co si povídají, rozhodl se, že vykoukne z houští.
Jaké bylo jeho zděšení , když opodál viděl dva nepřátelské vojáky. Dostal se k nim trochu blíž a díky své kněžské škole, kde se mimo jiné učili i jazyky, slyšel, že se baví o cestě, kam se mají vydat. Kousek dál leželi další u rozdělaného ohně a bokem viděl zajatce. Někteří leželi a spali, jiní seděli a asi přemýšleli, jaký osud je asi čeká.
Vincent měl štěstí, Díky stínu, který vrhal plamen ohně ho nemohli vidět. Podle toho, co si povídali ti dva poblíž, vedli zajatce do pevnosti, do Doveru, kde je čekala otrocká budoucnost. O tom Vincent něco věděl. Jedni skončí na plantážích jako neplacená síla , jiní u vesel na královskýc lodích a ti kteří budou mít největší štěstí, skončí jako sluhové nějaké bohaté paničky.
Najednou si Vincent vzpomněl na Rona, ale ať se rozhlížel a na máhal své oči jak chtěl, nikde ho neviděl.
„Zřejmě se pase někde na lepším, pomyslel si, „jenom aby ho neprozradil vojákům.“
Po chvíli ho ale spatřil a to u jejich koní. Už uvázaného!
„Tak ono ho chytili!“ Zděsil se. „Ale nějak zvlášť je to nerozrušilo. Asi si myslí, že se tu jen toulal?“ pomyslel si
Poté se upokojil.
Stále u něj ještě stáli ti dva vojáci,proto si netroufal dělat větší pohyby a tak jen pomaluu otáčel hlavou.
Jeho pozornost přitahovala skupinka vězňů. Bylo jich deset. Sedm jich spalo a tři seděli. Dva z nich spolu komunikovali, až na jednoho!
Byl snědší, měl mohutnou postavu. Silák!
Všichni , až na siláka byli nějakým způsobem zranění. Jen ten jeden vypadal zcela zdráv.
Po chvíli i ti dva sedící vězni zalehli. Ten poslední však stále hleděl do tmy, opačným směrem, než byl Vincent. I Vincentovi se chtělo spát, ale nedovolil si to. Bylo to dost nebezpečné . Naštěstí se teď vzdalovali i ti dva vojáci. Šli k ohni a kněz si mohl konečně protáhnout údy. Zadíval se na kosti ze snědeného zajíce a přitom pčemýšlel jak se dostane přes hranice.
Vtom dostal nápad! Napadla ho myšlenka snad ještě bláznivější , než ono dobrodružství, do kterého se pustil.
„Hlupák!“ Pomyslel si. Měl to přímo před nosem a napadlo ho to až teď. Vždyť slyšel, že tato skupinka půjde přes hranice, jakto, že ho to nenapadlo.
Prostě se nechá zajmout a přes hranice půjde s nimi. O tom, jak se z okovů dostane, až onu hranici přejdou, nepřemýšlel. Prostě ho něco napadne.
Začal se rozhlížet, jakým způsobem jsou vězni k sobě připoutaní. Zjistil, že mají na rukou okovy, které jsou k sobě navzájem připoutány řetězem. Taktéž železnou obruč kolem krku, kterou byli jednotliví zajatci připoutáni k sobě a na nohou také. Řetěz, kterým měli svázané nohy jim neumožnoval útěk. Ještě však hodinu, dvě přemýšlel, odpočíval a doufal, že pro ně bude mít nějakou cenu a že ho hned na místě nezabijí.
Již všichni usnuli, jenom stráž hlídala, ale i ta se klimbání neubránila po vyčepávající cestě. Toho vincent využil!
Začal si potichu trhat šaty a špinit si cáty oděvu a kůži. Boty a brašnu zahrabal do houští. Potřeboval, aby si vojáci mysleli, že se jedná o žebráka, toulajícího se po kraji. Když byl hotov, spokojeně se natáhl a už se nebál, že ho něco prozradí. Začal chrápat , že by to probralo i mrtvého. Ale i přesto se celou noc krásně vyspal. Protože si ho chrápajícího všimli až nad ránem.. Když se probudil, byl už spoután na rukou i nohou., aby nemohl utéct a spatřil, jak se mu hlouček vojáků poblíž směje.
„Kdo ví kdo se bude smát naposled, „ říkal si v duchu.
Když si vojáci všimli, že je Vincevt vzhůru, přišel jeden za ním, chytl ho ža řetěz na rukou a surově jej táhl k ostatním vězňům. Zatáhl ho až k tomu poslednímu . K Vincentově radosti ho voják přivázal k vězmi jen lanem. Zřejmě sebou neměli zrovna řetěz.
Vězni už jedli. Cosi, co hodně vzdáleně připomínalo fazole, ale strašně to smrdělo. Vincentovi taky jednu misku podali, ale on ještě najeden jídla od svých hostitelů, odmítl jídlo a misku postavil opodál. Zjistil, že snědý silák, patrně ještě dost hladový hledí na jeho jídlo. Proto mu misku nenápadně podstrčil. Muž pochopil a výměnou mu podal svou prázdnou. Lehce pokynul hlavou jako poděkování..
Pak se s chutí pustil do jídla. Vincent sledoval, s jakou vervou muž jedl.
„Co to taky je, taová miska pro takového obra.“ Myslel si.
Když potom družina zavelela k odchodu a Vincent se poslušně postavil vedle svého spoluvězně, ohromila ho jeho výška. Dosahoval mu sotva k prsům.
„Páni chlap jako hora,“ řikal si, „jakživ takového obra neviděl.“
Vojáci posedali na koně a zajatci už spolu s knězem se vydali na pochod po svých . Šli , po jednom za sebou v rozestupu jak jim to dovolily řetězy. Mluvit se nesmělo, ale stejně, většina zajatců byla natolik zraněná, ztlučená a znavená, že jim zbývaly jen zbytky sil, které využívaly na cestu, která tu byla neschůdná. Nebylo divu, že každou chvíli z nich někdo zakopl a spadl. Šli slouho. Za parného dne se nezastaavovalo ani na pití. Nebylo divu, že se to dvoum vězňům stalo osudným. Během cesty upadli a ani rány bičem je ze země nezvedly. Vojáci jim odepli pouta nechali je ležet a zemřít.
Vincent stále namáhal mozek, jak to udělat až přejdou hranice.
Přece se nenechá prodat jako otrok?
Zatím měl štěstí. Vojáci si nevšimli jeho nástrahy a považovali ho za žebráka. To ho uklidnilo. Cestu přes hranice znal z jejich odposlechu při nočním hovoru. Podle nich budou zítra v přístavním městečku, obleženém nepřáteli, kde budou čekat na nalodění. Pak přeplují do Anglie.
Kněz se musí začít soustředit na cestu za hranicemi a možnost úniku. Přemýšlel, ale zatím honic nenapadalo. Jeho pohled sklouzl opět na vězně před sebou. Pohled na ně byl otřesný. Za podmínek, jak se s nimi jednalo a s ohledem na jejich zrann jich do cíle přijde jen hrstka živých.
Tato cesta bude poseta mnoha těli.
Vincent dumal nad útěkem. Očima zkoumal vězně, vojáky, okovy a krajinu. Stále ale netušil jak z toho ven a tak další myšlenky až k městu patřily jen a jen Bohu.
Ve městě, před kobkou, které říkali žalář, už čekala ozbrojená stráž. Byla to kobka v podzemí. Než došli k místnosti bez oken, museli sejít mnoho schodů v naprosté tmě. Místnost ozařovaly jen pochodně vojáků. Tam všem odepli okovy, aby se mohli pohybovat a navzájem si ošetřit rány. Bylo to i v jejich zájmu. Za mrtvého nebo nemocného otroka by nedostali nic. V době, kdy dostávali jídlo a pití, nebo pár obvazů, s nimi zůstával stát voják s pochodní, aby viděli aspoň na dva metry před sebe. Pak ale vždycky odešel a v kobce zavládla tma. Nebylo vidět na špičku nosu! Kdo se chtěl protáhnout nohy, chodil sem a tam. Vždy ale do někoho, nebo do něčeho narazil.
I Vincent se snažil procházet se ale stejně jako ostatní, s napřaženýma rukama před sebou vždy o někoho zavadil a tak se uchýlil k jedné stěně a tam si sedl na studenou kamennou podlahu. Hádal že sedí vedle toho velkého muže. Několikrát se mu zdálo, že zavadil o obrovskou horu. Ti ostatní si po chvíli našli místa kolem zdi a snažili se zahnat prázdnotu komunikací se svými sousedy. Vincent , který byl znám tím, že nedokázal dlouho držet jazyk za zuby to zkusil také. Přisedl si ještě blíž k oné hýbající se hoře ma sa a spustil. Jaké bylo jeho zklamání, když místo ospovědi na Vincentovi otázky silák jen cosi zahuhňal. Snažil se růnými skřeky a zvuky Vincentovi odpovědět, ale marně. Rozhazoval přitom rukama velkýma jak lopaty, ale moc toho v té tmě nebylo vidět. Vincent proto nerozuměl jeho slovům, zato pochopil.
S hrůzou zjistil: Silák nemá jazyk!
To bylo příšerné odhalení. Vyřezání jazyku bylo v té době součástí mučení, nebo trest za něco, co dotyčný nechtěl prozradit. Siláka mu bylo líto. Stoupal u něj zájem, dozvědět se o něm víc. A navíc... ta strašná touha s někým mluvit!
Toto děsivé zjištění Vincenta neodradilo a tak celé hodiny mluvil o svém osudu. O sobě, o svém úkolu a prostě o všem, co ho napadlo. Jého trpělivost byla odměněna . Při každém zvuku, který silák vydal, mu bylo jasné nejen to, že si našel vděčného posluchače, ale taky, že si po několika dnech našli svou vlastní formu komunikace. Vincent mu začínal čím dál víc rozumět. Povídali si mnoho dnů, která zrtrávily spolu v kobce . Když jim přinesli jídlo, museli být zticha dokud stráž neodešla a pak opět povídali a povídali.
Po únavném vyptávání , sledování posunků, které nešly prakticky vidět se Vincent dozvěděl, že silák se jmenuje Jack, Skoro polovinu svého života se plavil u vesla na galejích španělských lodí jako otrok. Pochází z Jorubské říše, která leží na nigerijském jihozápadě v africe. Tam byl jejich kmen vyvražděn a on byl vzat do otroctví k vesla řům už jako malý chlapec. Byl velký a nadměrně silný a proto musel veslovat s dospělými muži. Několik let poté když zrovna převáželi na královské lidi poklad do španělska, přepadli je piráti. Ukradli poklad, vojáky pobili a galejníkům dali svobodu. On tenkrát přijal nabídku zůstat na pirátské lidi jako nmořník a jeden z pirátů. Vůdce si ho oblíbil a všechna svá tajemství o schovaných pokladech mu prozradil. Po několika dalších letech ale padli do léčky vojákům a ti všechny , kromě velitele a hrstky dalších pochytali a kromě Jacka je nechali oběsit na pobřeží jako varování všem jim podobným .
Jacka nezabili. Věděli, že zná místo, kde dlouhá léta shromažďovali poklad a proto ho mučili ve snaže, že jim skrýš prozradí... Neprozradil a oni s ním nic nezmohli. Alespoň mu vyřízli jazyk. Teď je pro ně velká kořist a jako otrok má velkou cenu.
To je vše , co se Vincent dozvěděl. Byli už unavení, tak si lehli těsně vedle sebe aby se na té chladné podlaze alespoň trochu zahřály a pak usnuli.
Jednou za rozbřezku všechny zajatce zburcovali a vojáci jim dávali tvrdě najeno že je čas vstávat, najíst se té žblepty, které oni říkají jídlo a ubírat se k odchodu. Všichni byli vyhládlí a proto dokázali pozřít jídlo i s tuctem červů, kteří se v misce běleli. Po jídle se nechali opět spoutat do řady a pomalu vycházeli po schodech z pevnosti. Šlo to pomalu. Někteří měli na nohou tak ošklivé rány, vytékal jim z nich páchnoucí hnis a tudiž chůze pro ně byla velice bolestná. Padali na schody a museli čelit vojákům, kteří pro jejich postižení neměli pochopení a surově je za jejich zdržování bili biči. Poté co zajatci zvládli tu spoustu schodů , oslnila je zář slunce. Bylo to konečně světlo, po těch několika týdnech v pevnosti..
Zakrývali si oči před oslňujícími paprsky slunce, které je nemilosrdně pálilo do očí. Ale poté si jejich oči na tuto změnu rychle zvykly a oni si mohli konečně prohlédnout celé okolí.
Vincent byl stále ve střehu. Napínal uši a snažil se stále dozvědět, co nejvíc od vojáků, kteří šli kousek od něj a hlasitě hovořili. Po chvíli vyslechl, že jsou v malém přístavním městě Calais.S potěšením uznal, že to dobře vymyslel. Právě sem se potřeboval dostat.
Zatím se vše ubíralo správnýmm směrem, viditelně se mu zvedla nálada. Nenápadně mrkal na Jacka, který ale jeho vzpruhu nechápal.
Všichni zajatci i s vojáky se ubírali městečkem, podél hradeb pevnosti dost dlouho, až nakonec hradby zmizely a objevil se nádherný výhled na moře. Kousek dál kotvily vojenské i obchodní lodě.
Vincent hned jednu zahlédl. Podle všeho čekala na ně a pravděpodobně je měla převézt do Anglie a tam předat dál do otroctví.
Tentokrát pookřál Jack. Vincentovi neuniklo, že se pousmál. No. Vycenil těch pár zubů, ale určitě to byl úsměv.
Ani se nedivil! Byvalý pirát na souši musí strašně trpět.
Konečně vidí vodu a určitě, chudák, doufá ve vysvobození. A taky proč ne?
Vždyť jeho kapitána nechytli, určitě bude Jacka hledat. Ale to se Vincent pletl. Žádná záchrana se nekonala. Nalodění, plavba i vylodění zajatců probíhalo bez sebemenších problémů. Jack opět zesmutněl, když dali moři sbohem a ocitli se na nepřátelské půdě v přístavním městě Doveru. V Anglii.

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Medailon Pokračování 5. : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Medailon pokračování 6.
Předchozí dílo autora : Medailon Pokračování 4.

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku