Padající hvězda

Teď, když už bývá večer brzy tma, ráda sedávám na parapet a koukám na hvězdy. Hlavou se mi honí zvláštní myšlenky. Dělávala jsem to už vlastně i dřív. Proto když jsem se seznámila s Pavlem, chtěla jsem ať si najdeme společnou Hvězdičku a vždy když by jsme na ní koukli, byli by jsem "spolu". Vždy když jsem koukala na hvězdy, cítila jsem pocit štěstí, radosti a vůbec nic mě netížilo. VV létě jsem dokázala sedět celou noc na balkóně či zahradě a pozorovat světýlka plavající v nekonečném moři
***********************************************
Teď se něco ale změnilo. Proč? Proč se to muselo změnit? Když koukám po naší hvězdičce derou se mi do očí slzy. A cítím smutek. Je to tím, že už jsem ČTVRT roku neslyšela od svýho Pavlíka slůvka lásky? Že už jsem ČTVRT roku neslyšela Miluji Tě? Já nevím, ale vždy když padala hvězda, něco jsem si přála. Přála jsem si věci, které bych si teď už ani za nic nepřála. Začala jsem přemýšlet o tom, že když si lidé vybírají společné hvězdičky, tak vždy když nějaká spadne, musí se s nimi něco stát.. Umřou, rozejdou se... A to je asi možná to co mě trápí. Možná to, že když mi nechce říct, že mě miluje, možná proto mám strach, že by mohl a zhasnou ta naše. Ale to já nechci. Teď když koukám ven a padá hvězda, tak mám jedině přání... Chci ať zůstaneme napořád spolu. Je to dobře? To je ve hvězdách...