Omyl nebo podvod? O tom vypráví tahle povídka ze života
přidáno 08.08.2009
hodnoceno 2
čteno 1012(17)
posláno 0
„Pane vrchní! Platím!“, ozvalo se od zadního stolu. Položil jsem zpola načepovanou sklenici piva na výčepní pult a vydal se k hostovi s kasírtaškou v ruce.
„Měli by zavést nějaký přebor v naběhaných kilometrech po hospodě, co Franto?“, uvítal mě u stolu Míra, můj stálý zákazník.
„Určitě bys vyhrál. To ti garantuju. Když tak pozoruju, jak tady dneska kmitáš…“
Usmál jsem se.
„Tak povídej. Co to bylo dneska?“
„Jako obvykle Fando. Gulášek se čtyřma a dvě pivka navrch! To je dobrý“, slyším, když Mirek platí dvoustovkou a nechce nic vrátit.
„Tak dík, a zase zítra!“, loučím se s Mirkem a na přání přináším k dalšímu stolu jídelní lístek.
„Pane vrchní, pivo!“, slyším za sebou. Otáčím se a naučenými frázemi reaguji.
„Hned to bude, pánové. Jen co se dostanu k pultu!“
Cestou jsem stihl posbírat ještě pět dalších objednávek. Krátce na to se šesti půllitry studeného pěnivého moku vybíhám na plac.
„Ten Míra měl pravdu“, říkám si pro sebe.
„Dneska je teprve poledne a už to cítím v nohách. Už aby byly dvě. To přijde Kamila a obstará lidi na sále“, zamyšlený pokládám objednané pivo a vracím se zpět. Cestou zinkasuji další tři hosty a konečně alespoň na chvilku usedám na barovou židličku, schovanou za výčepem.

Hospodu provozuji už tři roky. Manželku Jitku s dcerou Karolínou jsem zaměstnal v kuchyni. Pomáhají při vaření kuchaři. Při výrobě pěti chodů denně, doplňovaných žádanou studenou kuchyní, se má opravdu co otáčet. Na place občas vypomáhá Kamila s roznáškou piva a jídel. Dceřina kamarádka, která si tak přivydělá pár korun při studiu. Víc personálu nemám, ale vystačíme si. Zejména v poledne bývá hospůdka obsazená do posledního místečka. Zavírám kolem desáté večer. Tak jako vždy obejdu s kasírtaškou pár skalních štamgastů a odmítám jejich přání, abych dneska s nimi zůstal alespoň do půlnoci.
„Těším se už do postele, hoši. Prodloužená bude až v sobotu“, ukazuji prstem na vyvěšenou tabuli s provozní dobou.

Kolem půlnoci jsem konečně doma.
„To byla zase dneska fuška, co?“, moje Jituška usedá na pelest manželské postele.
„Ani se mi nechce počítat ty kila oškrábaných brambor a oloupaných cibulí. Ale prodalo se všechno a snědlo taky, viď? Jarda, ten prostě umí!“
Musel jsem manželce dát za pravdu. Kuchaře Jardu jsem zaměstnával od začátku našeho podnikání. Vaření bylo nejen jeho povoláním, ale i koníčkem a za celou dobu jeho působení v kuchyni jsem neslyšel ani jednu stížnost na kvalitu a chuť podávaných jídel.
„No, a to si vem“, obracím se k Jitce, „že za týden začíná mistrovství světa v hokeji. To bude teprve frmol. Na všechna utkání je vždycky nabito, a jestli budeme hrát večer, neskončíme dřív jak v půlnoci. Budu muset nakoupit spoustu surovin. A proto je dobře, že se kšeftu daří, viď?“
Jitka neodpovídá. Usnula. Zhasínám lampičku a po pár minutách i mne vezme do své náruče milosrdný bůh spánku.

Ráno vstávám časně. Je duben. Jaro začíná zvolna, protože dlouhá zima se ještě nechce tak docela své vlády vzdát. Teplota těsně nad nulou, mlha by se dala krájet. S manželkou usedám do auta a tak jako každý den ji vysadím před naší hospůdkou.
„Ahoj“, loučím se s ní.
„Vrátím se brzo. Stavím se v makru nakoupit a na finančáku s papírama. „Zavolej Karolínce, ať odpoledne přijde“, připomínám jí.

Ve velkoobchodní prodejně, otevřené v tuto ranní hodinu jen pro podnikatele, bylo jako vždycky přeplněno. Stojím na ploše s přepravkou od piva, kterou jsem včera zapomněl vrátit. Uvažuji co koupím, ještě dřív, než se vydám vybírat konkrétní věci. Beru si vozík, a abych ulevil svým rukám, dávám do něj přepravku. A pak už to jde jako na drátku. Balík kuřecích řízků, deset kilo hovězí kližky, deset kilo párků…
„Co jsem to ještě chtěl?“, přemýšlím s vědomím, že určitě nakoupím něco docela jiného, než jsem měl původně v úmyslu. Slané brambůrky jsou také k pivu nezbytné a ten největší balík mizí ve vozíku. Najednou mne upoutá vůně uzenin. Vonícím špekáčkům prostě nedokážu odolat.
„Budou utopenci! U hokeje budou ohromně chutnat a bude to skvělá večeře pro fanoušky. Řádně je okořením a opepřím, aby byla žízeň!“
Mrknu na hodinky. Půl deváté.
„Tak abych šel, nebo Jarda nebude mít maso na guláš! A ještě musím vrátit tu přepravku. V kufru auta jenom překážela.“ Přeletím očima vystavené zboží a s úvahou, že další várku si koupím zase příště, spěchám k výkupu láhví.
„Ten finančák počká na odpoledne. Odběhnu, až přijde Kamila“. To už zdravím Josefa. Pracuje tady na výkupu už léta a za tu dobu jsme se docela seznámili a v mojí hospůdce při pivíčku uzavřeli i tykání.
„Čau Pepo. Dneska bez flašek. Jen mi to překáží v kufru auta. Včera jsem na to nějak zapomněl.“
„Dobrý, Franto. Jak jde život? Přijdu na pivo, až to vyjde!“
Přikyvuji a než stačím něco odpovědět, mám v ruce vystavenou fakturu a směřuji k pokladně. Platím vybrané suroviny.
„Mám tady ještě fakturu“, upozorňuji pokladní, když už chce sečíst celkovou sumu. Prohlédne doklad a pak nestačím zírat. Na tácek mi vrací tisícovku, dvě, tři… stihl jsem napočítat necelých pět tisíc.
„Co je?“, divím se pro sebe. Vždycky k mým zásadám patřila poctivost. Ale toho dne, jako by se někam vytratila. Beru do ruky fakturu, na které se skví razítko „PROPLACENO“ a schovávám vrácené peníze. Cestou k autu si doklad znovu prohlížím.
„No jo. Magor jeden. Kdyby víc myslel a míň kecal. Prospělo by mu to“, takhle tituluji Josefa, když vidím, že na faktuře je vyúčtováno jedenáct vrácených přepravek místo jedné.
„Sakra, co teď? Mám se tam vrátit a upozornit na chybu? Nebo mám mlčet a nechat si peníze?“
Přemýšlím jen krátce.
„I co. Je to Pepíkův omyl a jeho věc. Nemá kecat.“
Rozhoduji se mlčet. Nastartuji motor svého Seata a opouštím parkoviště…

Ve velkoobchodu se pracovní směna pomalu chýlí ke svému konci. Josef ve výkupu lahví toho má „plné zuby“.
„To byl zase den. Od osmi ráno do devíti večer jen samé bedny, láhve, přepravky. Už mi z toho jde hlava kolem! Teď ještě udělat inventuru a potom tradá domů!“
Pepa se pustil do počítání.
„Kruci, chybí mi peníze! Čtyři a půl tisíce! To není možné. Asi jsem se někde seknul. Znova…“
Ale výsledek je zase stejný. Čtyři a půl tisíce nikde. A tak přichází na řadu kontrola vystavených faktur. Je jich za den docela požehnaně a Pepa má docela napilno celou hodinu. To už mu přichází na pomoc i Hanička. Skladnice, která si s Pepou občas vyrazila na rande.Vzájemný vztah se teprve rozvíjel.
„Dneska nejdeme domů?“, ptá se, když vidí Pepu v pilné práci.
Pepa jí nastíní svůj problém a Hanička se hned chápe příležitosti.
„Počkej. Pomůžu ti. Ve dvou se to hledá líp. Přece sis ty peníze nenechal. Tak ukaž…“, bere do ruky svazek dokladů a nějakou dobu je slyšet jen šustění papíru.
„Hele! Tady to je!“, ukazuje po chvíli na zjištěnou chybu.
Pepa bere fakturu do ruky.
„No vida. Frantovi jsem dopřál. A neozval se, rošťák jeden. Ale třeba si to ani neprohlížel. Ještě že ho znám. Zítra mu zavolám a určitě se nějak domluvíme. Papírově to dám do pořádku hravě. Ale nechám to na zítra, teď půjdeme ke mně, viď?“
Obejme Haničku. Široko daleko ani živáčka. Oba opouštějí obchod zavěšení do sebe v očekávání příštích pro oba určitě příjemných chvil.

Po ránu narážím sud piva ve sklepě, když z kuchyně slyším hlasitý křik své manželky.
„Franto, telefon!“
„Už letím! Mám právě naraženo!“ Vybíhám schody, jak nejrychleji dovedu a v kuchyni beru do ruky mobil.
„Dvořák, prosím“, představuji se.
„Ahoj Franto! Tady Pepa Mrázek! Zdravím!“
„A copak?“, nenechám Pepu domluvit, „máš po ránu hlad? Zastav se. Mám čerstvou tlačenku. Domácí. S cibulí nemá chybu a ke snídani s jedním pivkem – nádhera. Přijď a uvidíš!“
„Necháme to na jindy. Jsem v práci. A od tebe bych místo tlačenky radši viděl těch čtyři a půl tisíce, které jsem ti včera omylem přihrál, když jsem na fakturu klepl dvě jedničky, místo jedné. Tak kde se sejdeme? Nebo mi peníze přineseš do krámu?“
Chvilku mlčím a přemýšlím, co řeknu. Moje příznačná poctivost se od včerejška ke mně ještě nevrátila.
„Co že bys to chtěl? Jaké čtyři a půl tisíce? Je to sice všechno pravda, co říkáš. Na té faktuře to opravdu je špatně. Jo hochu, nemáš kecat, abys mohl víc přemýšlet na práci, víš? Ale je to tvoje chyba a tak si ji taky sám sprav. Já ti nedám nic. Máš dělat pořádně!“
„Fando, co je s tebou? To myslíš vážně? Vždyť jsme přece kamarádi! Když mi to nevrátíš tak to budu muset zaplatit ze svého, jinak přijdu o místo. To opravdu chceš? Ty si děláš srandu, viď, že jo? Tak už neblbni a povídej, kdy mi ty prachy přineseš…“
„Už jsem řekl. Žádná sranda. Dělat musí každý pořádně a to, že ses spletl, je opravdu jen tvůj problém. Nezlob se. Nevrátím ti nic“, zopakuji svoji verzi a zmáčknu tlačítko pro ukončení hovoru.
„Co to bylo, Fando?“, Jitka se na mne podívala znepokojeně.
„Ale nic. Jen takový jeden ožrala otravuje a chce, abych mu vrátil nějaké peníze, o kterých si myslí, že je tady nechal do zástavy“, lžu, jako když tiskne, ale Jitka se s mým vysvětlením spokojí.

Odpoledne postávám v kuchyni u kávy, když se mi v kapse kalhot rozvibruje mobil.
„Kruci, kdo zas otravuje. Ani to kafe si nemůžu vypít.“
„Dvořák prosím“, ozývám se
„Mrázek. Ahoj. Tedy ten náš ranní rozhovor - jako vtip to bylo dobrý. Ale teď už bych opravdu rád od tebe slyšel, kdy mi ty peníze vrátíš. Jinak se obrátím na policii. Tak co?“
„Neotravuj. Ten náš ranní rozhovor žádný vtip nebyl. Je to tvoje chyba a tvůj omyl. Já ti nic nevrátím. Máš dávat pozor. A už mi nevolej. Nic nového se už nedozvíš. A policajtům to klidně udej. Mně za tvůj omyl přece nemůžou vůbec nic udělat. Čau Pepánku!“, ukončím hovor. Dopíjím kafe a přemýšlím o tom, zda jsem se přece jen neměl rozhodnout jinak. Ale představa snadno získaných peněz, byť tak malé částky, nakonec zvítězila. Byl to přece jeho omyl, utěšuji svoje svědomí.

Po týdnu přebírám od doručovatelky předvolání na policii.
„Ten magor! On to opravdu oznámil. Co se dá dělat. Chceš válku? Budeš ji mít!“, zkonstatoval jsem, když jsem si přečetl obsah předvolánky. Podání vysvětlení pro podezření z podvodu, stálo tam.

Praporčík Karásek na místní policejní služebně, u mě na první pohled nevzbuzoval přílišné sympatie. Robustní postava, přísný výraz v obličeji. Podle mého mínění člověk, který nemá rád dlouhé okolky a zbytečné řeči. Ve svém odhadu jsem se vůbec nezmýlil.
„Pan Dvořák? Tak pojďte. Popovídáme si“, zavíral za mnou dveře svojí kanceláře.
„Asi víte, proč jsem si vás sem pozval. Nebo snad ne?“
Přitakal jsem a nesměle řekl něco v tom smyslu, že asi tuším.
„Znáte pana Mrázka?“, pokračoval.
Přikývl jsem.
„Tak pak asi taky víte, kde jsem sebral jeho jméno a co jsem se od něho dozvěděl. Tak jak to bylo s tou přepravkou a penězi? Povídejte, poslouchám. A pospíchejte. Nemám moc času.“ Posadil se za pracovní stůl a zapnul počítač.
„Než najdu příslušný formulář, chci slyšet pravdu!“, zavrčel.
„No, ale, pane Karásek…
„Pro vás nejsem žádnej Karásek! Rozumíte? Praporčík, když už. A poslouchám…“
„No, ale pane praporčíku“, opravuji se, „byl to přece Mrázkův omyl. Já jsem přepravku odevzdal v pořádku. Když někdo neumí počítat a nezkontroluje si, co napsal, tak za to snad já nemůžu“, hájil jsem se.
„Za to opravdu nemůžete!“, podpořil mne Karásek a já začal pomalu věřit, že to všechno skončí tak nějak v můj prospěch. Ale zmýlil jsem se.
„A nějaké neoprávněné obohacování, nebo využití něčího omylu, to vám jako podnikateli nic neříká? Přece jste už u pokladny spolehlivě věděl, že něco není v pořádku, když vám pokladní vysázela o čtyři a půl tisíce víc. Přesto jste nikoho neupozornil a peníze si nechal. Tak co vy na to?“
„Chtěl jsem Mrázka jen tak vystrašit. Stejně bych mu později ty prachy vrátil“, snažil jsem se zlehčit svoji roli v prošetřovaném případě.
„Nelžete. Lháře bytostně nesnáším. Tak co mi povíte teď?“
Praporčík se zvedl od stolu a se svými téměř dvěma metry výšky opravdu budil respekt. Měl jsem pocit, že v případě nějaké další nepříliš přesvědčivé výmluvy mi snad jednu „ubalí“. A to bych opravdu nechtěl zažít.

„Já vím. Máte pravdu. Měl jsem to řešit na místě. Takhle, jak si to vykládáte vy, je to opravdu neoprávněné obohacování a podvod. Mrzí mne to. Ale žádné jiné vysvětlení pro tenhle prohřešek opravdu nemám. Prostě – momentální rozhodnutí…“, změknul jsem.
„Krucinál. Zase už lžete!“ Karásek zvýšil hlas.
„A v čem?“, hlesl jsem nesměle.
„Vždyť jsem se právě ke všemu přiznal!“
„V tom, že to bylo nějaké momentální rozhodnutí a že byste Mrázkovi ty peníze později vrátil. Mně i vám přece je jasné, že tohle chování pramení tak trochu z mentality českého národa a nejde o žádné momentální rozhodnutí. A že byste peníze vrátil? Tomu přece sám nevěříte. Vždyť Mrázek se snažil to s vámi vyřešit po dobrém. Ale vám se je vracet nechtělo, že? Přitom jste si mohl ušetřit tolik nepříjemností…“
Na tyhle argumenty jsem nedokázal reagovat. Najednou jsem pocítil, že má příslovečná poctivost opravdu utrpěla vážnou ránu.
„Mlčíte, co? Já věděl, že se brzo dohodneme. Tak napíšeme to takhle do protokolu?“
Sklopil jsem hlavu a mlčel.
Praporčík usedl zase za stůl a začal vyplňovat formulář.
„A vlastně máte i štěstí“, zkonstatoval, když dopsal poslední řádek protokolu.
„Štěstí? Dvě s vámi strávené hodiny pro mě nejsou žádné štěstí!“, oponoval jsem.
„V setkání se mnou to štěstí určitě není. Nemůžu za to, že se vám nelíbím. A upřímně řečeno, ty sympatie jsou vzájemné“, usmál se.
„Ale na tohle téma nebudu a ani nechci s vámi diskutovat. Já dělám jen svoji práci. Ale vaše štěstí spočívá v úplně něčem jiném. Máte štěstí, že Mrázek se nepřepsal víc…“
Nechápal jsem. Otazník v mých očích musel být vidět do daleka.
„Nechápete? Tak poslouchejte. Kdyby Mrázek místo jedenácti přepravek se překlepl třeba na dvacet jedna – vždyť je to na klávesnici vedle, že? Tak jsem Vás tady dneska nevyslýchal jen pro přestupek, ale skončil byste s trestným činem podvodu na krku u soudu. Tak je to pane Dvořák. Stačilo o jednu číslici vedle nebo o jednu přepravku víc. Už byste se nevešel do pětitisícové škody a bylo by to jasné. Měl byste Mrázkovi nejen ty peníze co nejdřív vrátit, ale měl byste mu i poděkovat. Svým omylem vám ušetřil nejen hodně peněz, ale i hodně dalších, mnohem nepříjemnějších chvil, než byly ty strávené v mojí společnosti…“
Podepsal jsem protokol beze slova. Karásek mne rozebral dokonale. Ze svého poklesku jsem se ještě dlouho vzpamatovával a jen se bál, aby se o tom nedozvěděla moje drahá polovička. Ale nebylo mi to dopřáno. Doplatil jsem na důvěru poštovní doručovatelky, která dopis do vlastních rukou od místního úřadu předala mojí manželce. Jitka, se kterou jsme nikdy neměli mezi sebou žádné tajnosti, dopis otevřela a zjistila z jeho obsahu vše. Musím dodat, že tehdy mne rozebrala dvakrát víc než Karásek. Patřilo mi to.

Mrázkovi jsem dlužnou částku vrátil i s úroky a pokutu za svůj nepříliš úspěšný nápad jsem na úřadě zaplatil v hotovosti. Prostě – není omyl jako omyl, že?

přidáno 11.08.2009 - 20:14
Dobře mu tak! - že mu to neprošlo!!!! Ty to píšeš tak sugestivně, že mě to vždycky "nadzvihne"
přidáno 11.08.2009 - 09:29
Omyl a následná vypočítavost, situace typická. Bohužel ještě typičtější je dnes záměrné neplacení závazků. Výmluvy, zpochybňování, pozice "mrtvého brouka" i výsměch. A ne vždy je konec tak smířlivý a spravedlivý jak v povídce.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
BYL TO PŘECE OMYL : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : MANDARINKOVÁ GROTESKA
Předchozí dílo autora : POVINNOSTI MANŽELSKÉ

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku