Příběh jako smysl života

Každý příběh a veškerá literatura jsou metafyzikou. Žádný příběh nevychází z vědomí (z přítomnosti), neboť ve vědomí nemůžeme určit, jestli se někdy dřív něco stalo, nebo ne, popřípadě jestli se bude v budoucnosti něco dít, nebo ne, a tak vyprávět minulost je zcela, naprosto a bezvýhradně to samé, co odhadovat budoucnost. Ve vědomí nelze také určit smysl života a jeho poslání, ty totiž vyplynou až z příběhu. Udám vám jeden příklad, mé pojetí příběhu, s použitím biblické symboliky: "Žil jsem ve věčném Ráji, kde nebylo bolestí ani radostí. Zde jsem se rozhodl utrhnout ovoce radosti, jenomže radost může existovat jen jako protiklad bolesti, a jestliže vznikla radost, musela zákonitě vzniknout i bolest, byl jsem Bohem, svým hodným otcem, vypovězen z Ráje, sdělil mi však něžně mé poslání zde v časném světě, který leží mimo věčný Ráj: zbavit se utrženého ovoce, zničit radost, tím zničit i bolest, a tím zničit celý svět, tím pak se navrátit zpět do náruče Boží, do věčného Ráje." Přiznávám se, že toto pojetí je trochu buddhisticky upřímné, neboť křesťanům všechny pesimistické konsekvence jejich vlastního základního Příběhu nedocházejí, oni zkrátka vidí radost, a myslí si o ní, že převáží nad bolestí, že bolest je proti ní zcela zanedbatelná, buddhismus zato vidí tuto věc zcela naopak. Nu, tak či tak je každý příběh metafyzikou, neznamená to však, že jsou všechny příběhy stejné. Příběh je myšlenka, čas je tedy také myšlenka, neboť čas je měřítkem historie. Na jednu stranu je tedy směšné říkat: "Starověk byl obdobím velikého rozkvětu," protože čas prostě logicky neexistuje, tudíž i pojmy jako období nebo věk jsou nepředstavitelné, neskutečné, nevědomé, metafyzické. Na druhou stranu existují velké myšlenky, velké metafyziky, které právě jsou skutečným rozkvětem, a tak například právě myšlenka neboli příběh starověku může znamenat velikost. Tedy: neexistuje starověk o sobě, existuje však myšlenka starověku. Ach, já jsem úplný Platón! Hihihi! Ať žije dekadence, skvělá metafyzika, černý smysl života!